Socha Regenty
Ana Ozores v bronzu od Maura Álvareze z roku 1997, na týchž dlaždicích, po kterých se v románu procházela. Lidé se jí při procházení dotýkají ruky.

Město, které Clarín v roce 1884 nemilosrdně obnažil a které má dnes na ulici víc než sto soch, mnohé darované laureátům, kteří o něm řekli něco hezkého.
🎧 Na trase Univerzita, Santullano a stará VetustaV Oviedu je jedna nádherná ironie. Město, které se desítky let cítilo uražené románem, jenž ho vylíčil pod falešným jménem, z něj dnes udělalo svůj symbol a zaplnilo ulice bronzy —včetně několika postav z fikce a zahraničních laureátů, kteří ho chválili.
Leopoldo Alas „Clarín“ byl profesorem práva na Univerzitě v Oviedu, když mezi lety 1884 a 1885 vydal román Regenta. Mnozí ho považují za nejlepší španělský román XIX. století hned po Donu Quijotovi.
Vylíčil v něm město pod falešným jménem —Vetusta— a s ostrými pravdami. Ana Ozores, hlavní hrdinka, je citlivá a osamělá žena, provdaná za staršího muže, chycená mezi zpovědníkem a svůdcem a drcená společností, která ji hlídá.
Román začíná na věži katedrály, odkud kanovník magistrál don Fermín de Pas pozoruje město dalekohledem, jako by hlídal stádo. Clarín tu věž popsal jako „romantickou báseň z kamene, jemný hymnus sladkých linií němé a věčné krásy“.
Když vyšel, pohoršil Oviedo. Desítky let zůstával napůl odstrčený stranou, s málo vydáními a s nemalými rozpaky místních. Teprve ve druhé polovině XX. století ho kritika postavila tam, kde je dnes: trvalo téměř sto let, než se přestal číst jako urážka.
Ana Ozores v bronzu od Maura Álvareze z roku 1997, na týchž dlaždicích, po kterých se v románu procházela. Lidé se jí při procházení dotýkají ruky.
Tady byl Clarín profesorem práva. Založená z odkazu generálního inkvizitora a otevřená v roce 1608, čtyřicet let po jeho smrti.
Stáhněte si aplikaci a objevte Oviedo offline, kdykoli budete chtít. Projděte pěší trasu Univerzita, Santullano a stará Vetusta s místním průvodcem v uchu.
Zjistěte více o Viavoy →Dnes má Oviedo víc než stovku soch pod širým nebem, rozmístěných po ulicích a náměstích, většinou osazených od devadesátých let. Proto se říká, že staré město je muzeum bez střechy a bez vstupného.
Socha Regenty od Maura Álvareze byla osazena v roce 1997 před katedrálou, na týchž dlaždicích, po kterých se Ana procházela ve fikci. Lidé si ji fotografují a dotýkají se její ruky, až se bronz na šatech ošoupal.
Pro mnoho lidí je nejslavnější Mateřství od Fernanda Botera, mohutná bronzová žena, která leží na náměstí Escandalera od poloviny devadesátých let. Je to typické místo, kde si obyvatelé Ovieda dávají sraz.
A nejdrzejší je Culis Monumentalibus, čtyři metry bronzového pozadí, které Eduardo Úrculo postavil v roce 2001 naproti divadlu Campoamor. Když se objevil, někteří chtěli, aby ho hned druhý den odstranili; dnes patří k nejfotografovanějším.
Jméno v nepravé latině si Úrculo vzal z článku, který Camilo José Cela napsal v roce 1977 o jeho zálibě v malování zadků, těch postav „zakázaných v prudérnějších dobách“.
Dvě z nejoblíbenějších soch jsou tu kvůli Cenám kněžny asturské, které se každý podzim předávají v divadle Campoamor a kterým mnozí říkají malé Nobelovy ceny jižní Evropy.
Woody Allen přijel v říjnu 2002 převzít cenu za umění a místo pár zdvořilostních frází se rozplýval chválou: řekl, že Oviedo je rozkošné, exotické, krásné, čisté, poklidné, „jako by nepatřilo do tohoto světa“. Město mu poklonu oplatilo tím, že ho v roce 2003 odlilo do bronzu.
A nezůstalo jen u slov: v roce 2008 se vrátil a natočil tu část filmu Vicky Cristina Barcelona, kde se město objevuje na plátně pod vlastním jménem, což je v jeho filmech mimo New York vzácnost.
Mafalda přišla stejnou cestou: v roce 2014 dostal Quino Cenu za komunikaci a humanitní vědy a město objednalo sochu u Pabla Irrganga. Má identické dvojče ve čtvrti San Telmo v Buenos Aires.
A na náměstí Trascorrales stojí Mlékařka, pocta mnohem místnější: ženám, které až do sedmdesátých let scházely z vesnic se svými oslicemi a roznášely mléko dům od domu.
Z roku 2003, poté co filmař při přebírání Ceny prince asturského město vychválil. Brýle mu neustále kradou.
Sedí na své lavičce od roku 2014, kdy Quino dostal cenu. Má identické dvojče v San Telmu v Buenos Aires.
Dal mu to jméno Clarín —Leopoldo Alas—, profesor práva na Univerzitě v Oviedu, ve svém románu Regenta, vydaném mezi lety 1884 a 1885. Vylíčil město pod falešným jménem a s ostrými pravdami: jeho ctižádostivé kněze, zahálčivé panáčky, jeho klepy, jeho pokrytectví.
Špatně, a dlouho. Mnozí se v něm poznali a vůbec se jim to nelíbilo, a román zůstal desítky let napůl odstrčený stranou, s málo vydáními a s nemalými rozpaky místních. Teprve ve druhé polovině XX. století ho kritika postavila tam, kde je dnes: trvalo téměř sto let, než se přestal číst jako urážka.
Na náměstí Alfonse II. Cudného, před katedrálou, na týchž dlaždicích, po kterých se Ana Ozores procházela ve fikci. Vytvořil ji Mauro Álvarez v roce 1997 a lidé si ji fotografují a při procházení se dotýkají její ruky, až se bronz na šatech ošoupal.
Víc než stovku pod širým nebem, rozmístěných po ulicích a náměstích, většinou osazených od devadesátých let. Je to dlouhodobá politika města, svým rozsahem dost neobvyklá, a proto se říká, že staré město je muzeum bez střechy a bez vstupného.
Protože v říjnu 2002 přijel převzít Cenu prince asturského za umění a rozplýval se chválou na město, když řekl, že je „rozkošné, exotické, krásné, čisté, poklidné, jako by nepatřilo do tohoto světa“. Oviedo mu poklonu oplatilo tím, že ho v roce 2003 odlilo do bronzu. A v roce 2008 se sem vrátil točit.
Stejným mechanismem: v roce 2014 tu kreslíř Quino dostal Cenu prince asturského za komunikaci a humanitní vědy a město objednalo sochu u Pabla Irrganga. Má identické dvojče, které sedí na lavičce ve čtvrti San Telmo v Buenos Aires.
Čtyři metry bronzového pozadí na žulovém podstavci, dílo Eduarda Úrcula, osazené v roce 2001 naproti divadlu Campoamor. Jméno v nepravé latině si vzal z článku Camila Josého Cely z roku 1977 o Úrculově zálibě v malování zadků. Když se objevil, někteří chtěli, aby ho odstranili; dnes patří k nejfotografovanějším.
Stáhněte si Viavoy a projděte Oviedo offline, kdykoli budete chtít.
