Colegio de San Gregorio
Národní muzeum sochařství s retáblem svatého Benedikta od Berrugueteho, Uložením do hrobu od Juana de Juni a Ležícím Kristem od Gregoria Fernándeze.

Skleněné oči, zuby ze slonoviny a korek na rány. Jak tři mistři dokázali, že dřevo vypadalo jako trpící tělo, a kde jejich dílo vidět.
🎧 Na trase San Pablo, San Gregorio a Muzeum sochařstvíV XVI. a XVII. století byl Valladolid světovým hlavním městem polychromované dřevořezby. Pracovali tu Berruguete, Juan de Juni a Gregorio Fernández a vytvořili tu díla, která dodnes vycházejí do ulic o Svatém týdnu. Proto je národní muzeum právě tady.
Alonso Berruguete je první. Syn malíře Pedra Berrugueteho odešel mladý do Itálie a v roce 1506 byl v Římě ve dni, kdy vinaři náhodou vykopali Láokoóna. Tento přímý kontakt s antickým sochařstvím a s okruhem Michelangela vysvětluje jeho napjatý a zkroucený manýrismus.
Juan de Juni, francouzského původu, přinesl dramatičnost: jeho postavy se kroutí, křičí a trpí s intenzitou, která neměla v Kastilii obdoby. Důkazem je jeho Panna Marie Bolestná, Virgen de las Angustias, z doby kolem roku 1561.
A Gregorio Fernández uzavírá řadu v baroku, s realismem dovedeným do krajnosti a s klidem ve smrti, který bere dech ještě o čtyři století později.
Všichni tři tu pracovali proto, že tady byl trh: město s královským dvorem, nejvyšším soudem, univerzitou, desítkami klášterů a zámožnou měšťanskou vrstvou bylo nejlepším místem v Kastilii, kde získávat zakázky.
Národní muzeum sochařství s retáblem svatého Benedikta od Berrugueteho, Uložením do hrobu od Juana de Juni a Ležícím Kristem od Gregoria Fernándeze.
Uchovává Virgen de los Cuchillos, Pannu Marii nožů, kterou Juan de Juni vyřezal kolem roku 1561, se sedmi meči, které jí probodávají hruď. Působivé.
Stáhněte si aplikaci a objevte Valladolid offline, kdykoli budete chtít. Projděte pěší trasu San Pablo, San Gregorio a Muzeum sochařství s místním průvodcem v uchu.
Zjistěte více o Viavoy →Realismu Gregoria Fernándeze se dosahuje konkrétními a dost překvapivými postupy: skleněné oči, zuby ze slonoviny nebo z kosti, nehty z rohoviny. Žádné vyřezávání detailu ze dřeva tam, kde se dá použít skutečný materiál.
Na rány a sraženou krev používal korek a kousky stromové kůry, přilepené a polychromované; a pryskyřici na slzy a velké kapky krve, které zůstávají lesklé a plastické.
Právě tento repertoár odlišuje kastilské sakrální sochařství od jakéhokoli jiného evropského sochařství své doby: nehledá ideální krásu, hledá věrohodnost utrpení, protože tyto postavy byly udělané tak, aby dojaly každého, kdo je viděl procházet v noci ve světle svíček.
Jeho Ležící Kristus z roku 1627 je v kostele San Miguel y San Julián a patří k nejvíc otřásajícím obrazům španělského baroka. Další jeho dílo, Cristo de la Luz, Kristus Světla, je v paláci Santa Cruz.
Hlavní zastávkou je Colegio de San Gregorio, sídlo Národního muzea sochařství, s retáblem svatého Benedikta od Berrugueteho, Uložením do hrobu od Juana de Juni a Ležícím Kristem od Gregoria Fernándeze. Počítej s dobrými dvěma hodinami.
Muzeum pokračuje v paláci Villena s neapolským betlémem o šesti stech figurkách a v Casa del Sol se sbírkou odlitků antických soch.
Potom kostely: Las Angustias s Pannou Marií nožů od Juniho; San Miguel y San Julián s Ležícím Kristem od Fernándeze; Santiago s retáblem Klanění tří králů od Berrugueteho; a San Pablo s dalšími řezbami od Fernándeze.
A pokud přijedeš o Svatém týdnu, to všechno vyjde do ulic. Ten valladolidský je vyhlášený za slavnost mezinárodního turistického zájmu a patří k nejpůsobivějším na světě, právě proto, že v procesích nese muzejní díla.
To je argument, který vysvětluje, proč je národní muzeum tady: soustředit sbírku španělského sochařství ve městě, kde vznikla velká část z ní, dává naprostý smysl, i když to porušuje zvyk soustřeďovat všechno v Madridu.
Ležící Kristus od Gregoria Fernándeze z roku 1627: skleněné oči, korek na rány a klid, který bere dech.
Retábl Klanění tří králů, který Berruguete vyřezal v roce 1537, v boční kapli, kterou spousta lidí přehlédne.
Protože v XVI. a XVII. století bylo toto město světovým hlavním městem polychromované dřevořezby. Měli tu dílny Berruguete, Juan de Juni a Gregorio Fernández a vytvořili tu svá nejdůležitější díla. Soustředit národní sbírku ve městě, kde se toto umění zrodilo, dává naprostý smysl.
Triky geniálního řemeslníka. Dával svým Kristům skleněné oči, zuby ze slonoviny nebo z kosti a nehty z rohoviny. Na rány a sraženou krev používal korek a kousky přilepené stromové kůry a pryskyřici na slzy a velké kapky krve, které zůstávají lesklé a plastické.
Velký sochař španělské renesance, syn malíře Pedra Berrugueteho. Jako mladý odešel do Itálie a v roce 1506 byl v Římě ve dni, kdy náhodou vykopali Láokoóna. Tento kontakt s antickým sochařstvím a s okruhem Michelangela vysvětluje jeho napjatý a zkroucený styl.
Panna Marie Bolestná, kterou Juan de Juni vyřezal kolem roku 1561, se sedmi meči, které jí probodávají hruď — sedm bolestí —, a s výrazem bolesti, který zasáhne. Je v kostele Nuestra Señora de las Angustias a patří k nejpůsobivějším procesním sochám ve Španělsku.
Protože nehledá ideální krásu, ale věrohodnost utrpení. Tyto postavy vznikly proto, aby se nesly v procesích v noci ve světle svíček, a jejich úkolem bylo dojmout každého, kdo je viděl procházet. Celý technický repertoár — skleněné oči, korek, pryskyřice — slouží tomuto citovému cíli.
V kostelích v centru: Las Angustias s Pannou Marií nožů od Juniho; San Miguel y San Julián s Ležícím Kristem od Gregoria Fernándeze z roku 1627; Santiago s retáblem Klanění tří králů od Berrugueteho; a San Pablo s dalšími řezbami od Fernándeze. A palác Santa Cruz uchovává Cristo de la Luz.
Je vyhlášený za slavnost mezinárodního turistického zájmu a patří k nejpůsobivějším na světě, právě proto, že v procesích nese díla, která jsou po zbytek roku v muzeích. Vidět Gregoria Fernándeze na ramenou nosičů v ulici, v noci, je úplně jiný zážitek než ho vidět ve vitríně.
Stáhněte si Viavoy a projděte Valladolid offline, kdykoli budete chtít.

Čtěte dál


