Rozšíření města navržené tak velkoryse, že jeho inženýry měli za snílky. Paláce postavené za peníze ze železa, budova se čtyřiceti třemi neopakovatelnými sloupy a nejslavnější vstupy do metra ve Španělsku.
V roce 1876 se Bilbao rozhodlo postavit si nové město na nivách Abando, na zahradách na druhé straně ría. Středověké město, které se skoro šest století vešlo do sedmi ulic, bylo na peníze, jež vydělávala železná ruda, směšně malé. To, co se tehdy vytyčilo, se dnes jmenuje Ensanche a jeho hlavní ulice je dál nejelegantnější třídou města.
Vstupy do metra ze zakřiveného skla, roztroušené podél Gran Vía, navrhl Norman Foster a obyvatelé Bilbaa jim říkají fosteritos. Je zvláštní, že nejcitovanějším designovým prvkem města je vstup do veřejné dopravy.
Město nakreslené na blátě
Tři inženýři, kteří mířili příliš vysoko, a trefili se.
Plán podepsali Pablo Alzola, Ernesto Hoffmeyer a Severino Achúcarro a nezaujme na něm ani tak síť ulic jako ctižádost. Navrhli Bilbao mnohem větší než to existující, s bloky pro obyvatelstvo, s jakým nikdo nepočítal, a tehdy je leckdo měl za fantasty. Město nejenže zaplnilo každý blok: nakonec plán přerostlo.
Schéma odpovídá evropským rozšířením měst z XIX. století: pravidelná síť, prostorné bloky, hlavní třída, která celek uspořádá, a kruhová náměstí na důležitých křižovatkách. Gran Vía měří jen o něco víc než půldruhého kilometru mezi náměstími Plaza Circular a Sagrado Corazón.
Kontrast s druhým břehem je naprostý a právě kvůli němu stojí za to přejít most. Tam tři metry široké uličky vytyčené v roce 1300; tady dvacet metrů široká třída určená pro kočáry a později pro tramvaje. Mezi jedním a druhým uplynulo šest set let a jedna průmyslová revoluce.
Jméno připomíná Diega Lópeze de Haro, pána Bizkaie, který 15. června 1300 podepsal zakládací listinu, jež z několika domů u ría udělala město s právem na trh a přístav. Ten papír je doslova rodným listem Bilbaa.
Půldruhého kilometru třídy vytyčené v roce 1876 na zahradách, dnes obchodní a kancelářská osa města. Její kouzlo je v celku a ve vyšších patrech: ve výšce výloh vypadá jako kterákoli ulice a nahoře jsou atiky, kopule a opracovaný kámen.
Elipsa, kudy prochází všechno, se zahradou uprostřed a s palácem z roku 1894, který má zvláštnost, o níž se v Bilbau vypráví nejraději: žádné z jeho oken není stejné jako jiné, všechna se liší tvarem nebo velikostí. Jakmile to víš, nedokážeš z něj spustit oči.
Pochází z roku 1900 a je nejokázalejší budovou třídy, s mramorovým schodištěm, vitrážemi a sály, které lze navštívit v určených časech. Je to nejlepší ukázka toho, jak se utrácely peníze ze železa, když chtěly něco dokázat tomu, kdo přišel zvenku.
Dva bloky od Gran Vía stojí budova, která nejlépe shrnuje, jak toto město zachází se svou minulostí. Byla to Alhóndiga, městský sklad vína postavený v roce 1909 Ricardem Bastidou, jedním z architektů, kteří nejvíce utvářeli tvář Bilbaa. Léta stála opuštěná.
Místo zbourání se rozhodlo ji úplně vyprázdnit a zachovat jen fasády. Zakázku na interiér dostal francouzský designér Philippe Starck, který dovnitř vložil tři nové samostatné budovy, zvednuté nad zem na sloupech, aby přízemí zůstalo úplně volné.
Ty sloupy jsou samo dílo: je jich čtyřicet tři a žádné dva nejsou stejné. Každý navrhl jiný umělec, inspirovaný určitou kulturou, epochou nebo stylem — jsou tu římské, indické, egyptské, futuristické i čistě fantaskní —, s vlastním materiálem a povrchem. Procházka mezi nimi je skutečným důvodem, proč vejít.
Nahoře je knihovna, kina, výstavní sály, posilovna a bazén se skleněným dnem, takže z nižšího patra je vidět, jak lidé plavou nad tvou hlavou. Přízemí je veřejné a zdarma: projdeš jím, můžeš v něm pobýt a nemusíš si nic objednat.
Oficiální jméno připomíná Iñakiho Azkunu, starostu od roku 1999 až do jeho smrti v úřadu v roce 2014, který vedl město v letech proměny. V běžném hovoru ho nikdo nepoužívá. Na to podstatné stačí patnáct minut a je to nejlepší útočiště v Ensanche, když se rozprší.
Otevřená v roce 1903 a vyzdobená v novomudéjarském stylu, s kachlovými obklady, kazetovým stropem a barem, který se za sto let nezměnil. Je to jedna z těch kaváren, které jsou zároveň památkou i místem, kde se dá nasnídat. Pinchos morunos z jejího baru, kořeněné špízy, jsou místní institucí.
Nové město vytyčené od roku 1876 na nivách Abando, na zahradách na druhé straně ría, když středověké město o sedmi ulicích přestalo stačit penězům, které vydělávala železná ruda. Je to pravidelná síť ulic s Gran Vía jako hlavní osou a s kruhovými náměstími na důležitých křižovatkách.
Co je Alhóndiga a proč se jmenuje Azkuna Zentroa?
Byl to městský sklad vína z roku 1909, dílo Ricarda Bastidy, který se zevnitř vyprázdnil a zachovaly se jen fasády, aby se do něj vložily tři budovy zavěšené na čtyřiceti třech sloupech od různých umělců. Oficiální jméno připomíná starostu Iñakiho Azkunu, ale na ulici všichni dál říkají Alhóndiga.
Dá se do Azkuna Zentroa vstoupit zdarma?
Ano. Přízemí, kde stojí čtyřicet tři sloupy a kde je veškerý architektonický zájem, je volně přístupné a zdarma: můžeš jím projít, posadit se a pobýt, aniž by sis něco objednal. Zařízení nahoře — knihovna, kina, posilovna a bazén — mají vlastní ceny.
Co jsou fosteritos?
Vstupy do metra ze zakřiveného skla, roztroušené podél Gran Vía i ve velké části města, které navrhl Norman Foster, když se stavělo bilbajské metro. To jméno je laskavé a čistě lidové a je zvláštní, že nejcitovanějším designovým prvkem města je vstup do veřejné dopravy.
Vyplatí se tu spát?
Pravděpodobně je to nejlepší oblast: Guggenheimovo muzeum, staré město i nádraží máš za deset až patnáct minut pěšky, na samotné třídě jsou tři stanice metra a v noci je tu mnohem větší klid než ve starém městě. Ceny jsou o něco vyšší, ale rozdíl v odpočinku to vynahradí.
Co se dá na Gran Vía navštívit uvnitř?
Palacio de la Diputación Foral je otevřený k prohlídkám v určených časech a stojí za to kvůli mramorovému schodišti a sálům. Do přízemí Azkuna Zentroa se vstupuje volně. Zbytek třídy tvoří obchody a kanceláře: její kouzlo je v celku fasád a ve vyšších patrech.
Jak Ensanche projít
Trasa, která funguje, začíná na Plaza Circular u nádraží Abando a stoupá po Gran Vía na západ. První zastávka v Jardines de Albia s Café Iruña; druhá na Moyúa kvůli Palacio Chávarri a Diputación; a pak odbočka na jih k Azkuna Zentroa.
Odtud za deset minut pěšky sejdeš ke Guggenheimovu muzeu nebo vejdeš do parku Doña Casilda, kde stojí Muzeum výtvarných umění. Ensanche tedy funguje jako pant mezi starým městem a Abandoibarrou a člověk ho skoro bezděčně přejde několikrát za den.
Jako samostatná návštěva zabere dobrou hodinu se zastávkami. Není to čtvrť památek, je to čtvrť celku: je třeba zvednout oči nad výlohy, protože ve výšce očí je to obyčejná obchodní ulice a nahoře jsou kopule, arkýře a opracovaný kámen.
A na jídlo jsou ulice Ledesma a okolí Diputación alternativou Ensanche k pintxos ve starém městě: uspořádanější, s terasami a o něco dražší, ale s bary vysoké úrovně.
Praktické informace
KdeLevý břeh ría, mezi Plaza Circular a Indautxu.
Jak se tam dostatMetro Abando, Moyúa a Indautxu, všechny tři přímo na třídě.
DélkaNa procházku dobrá hodina; půl dne s Azkuna Zentroa a Muzeem výtvarných umění.
ZdarmaPřízemí Azkuna Zentroa s jeho čtyřiceti třemi sloupy.
JídloUlice Ledesma a okolí Diputación. Na snídani Café Iruña.
TipZvedni oči: to nejlepší z Ensanche je ve vyšších patrech.
Na mapě
🎧 S Viavoy
Projděte Bilbao a poslouchejte vlastním tempem
Stáhněte si Viavoy a projděte Bilbao offline, kdykoli budete chtít.
od 2,99 €· jednorázová platba
City Pass · 9,99 €3 dní, všechny prohlídky v Bilbao