Železo, sklo a barevná keramika: jedna z největších tržnic v Evropě, s víc než dvěma sty padesáti stánky pod lesem kovových sloupů a prosklených kupolí. Mercado Central se otevřel v roce 1928 a stojí přímo naproti Lonja, tváří v tvář. Jestliže Lonja oslavovala hedvábí a peníze, tohle oslavuje huertu, zavlažované zahrady kolem města, a moře. A dodnes slouží přesně k tomu, k čemu vznikl: tady Valencia nakupuje každý den.
Modernismus naučený v Barceloně
Soutěž vyhráli v roce 1910 dva katalánští architekti, Alexandre Soler i March a Francesc Guàrdia i Vial, vyškolení v barcelonské modernistické škole a žáci Domènecha i Montanera. Stavba se protáhla na osmnáct let a tržnice se otevřela v roce 1928.
Konstrukce je z nýtovaného železa a skla, přímé dítě průmyslové revoluce a ze stejné stavební rodiny jako velká evropská nádraží. Odtud ten pocit, když vejdeš, že jsi spíš na krytém nástupišti než na tržnici.
Keramika pochází z Manises, sousedního městečka, které už od středověku vyrábí kachle a glazovanou keramiku s kovovým leskem. Jsou jí obložená zakončení, kupole i vnější vlysy a právě ona dává budově ten lesk, který se mění se sluncem.
Papoušek, rybí trh a stánky
Na vrcholu hlavní kupole sedí jako korouhvička kovový papoušek. Lidové vysvětlení je valencijský vtip: tržnice je místo, kde se mluví, vyptává a vypráví všechno, a tak ji korunuje ten nejukecanější pták. Je ve výšce třiceti metrů a skoro nikdo ho nehledá.
Kupole rybího trhu je druhý kus, který stojí za zastavení: menší, osmiboká a s vlastní vitráží, kryje oddělení ryb a vytváří jiné světlo než ve zbytku haly. Ve Valencii mají ryby kupoli zvlášť.
Tržnice zabírá víc než osm tisíc metrů čtverečních a má víc než dvě stě padesát stánků, čímž patří k největším v Evropě. Oddělení ovoce a zeleniny prodává produkty z huerty, která obklopuje město, a v sezóně tu jsou věci — chufa, hlízky šáchoru jedlého, pečená dýně, artyčoky z Benicarló, opravdové pomeranče —, které nikde jinde stejné nenajdeš.
Nenechte si ujít
Papoušek na kupoli
Korouhvička ve tvaru papouška na vrcholu budovy. Valencijský vtip: tržnice je místo, kde se mluví.
Kupole rybího trhu
Osmiboká, s vlastní vitráží a jiným světlem než zbytek. Ryby tu mají vlastní nebe.
Keramika z Manises
Kachle a keramika s kovovým leskem z městečka, které je vyrábí už od středověku.
Víc než dvě stě padesát stánků
Víc než osm tisíc metrů čtverečních: jedna z největších tržnic v Evropě, a v plném provozu.
Jak zapadá do tvé návštěvy Valencie
Stojí na Plaza del Mercado, naproti Lonja a vedle kostela Santos Juanes. Tenhle trojúhelník je historickým srdcem valencijského obchodu a projdeš ho celý za jedno dopoledne.
Otevřeno je jen dopoledne, od pondělí do soboty, a v neděli je zavřeno. Tenhle detail zaskočí spoustu lidí: pokud je tvým jediným volným dnem ve Valencii neděle, tržnice nepřipadá v úvahu. Jdi mezi devátou a druhou.
K jídlu jsou přímo v tržnici bary a degustační zóna a na boku i gastronomický prostor. Je to mnohem lepší a o dost levnější než skoro všechno, co se podává na terasách náměstí naproti. A pokud si chceš něco odvézt, oddělení konzerv, koření a turrónu vyřeší jakýkoli dárek.
Časté dotazy
Kdo ji navrhl?
Podepsali ji dva katalánští architekti, Alexandre Soler a Francesc Guàrdia, vyškolení v barcelonské modernistické škole, té Domènecha i Montanera. Soutěž vyhráli v roce 1910 a stavba jim trvala roky. Proto tahle tržnice dýchá stejným vzduchem jako barcelonský modernismus: železo, sklo a barevná keramika nejsou osamocený valencijský rozmar, ale vlastní bratranci toho, co se tehdy dělalo v Katalánsku. Budova katalánská původem, valencijská až do morku srdcem.
Odkud se bere tolik barevné keramiky?
Z Manises, městečka hned u Valencie, které už celá staletí vyrábí obkladačky a glazovanou kameninu; spolu s Paternou je jednou z kolébek španělské keramiky, slavnou už ve středověku svými zlatými lesky. Když vidíš na slunci zářit ty kopule a ta zakončení, díváš se na řemeslo celého hrnčířského městečka ve službách tržnice. Keramika tu není ozdoba dovezená zvenčí: je to místní průmysl, vypálený pár kilometrů od místa, kde stojíš.
