Monumentální oblouk s velkým mramorovým křížem uprostřed, na rozhraní dvou Valencií: za ním zůstává staré město uliček a hradeb, před ním začíná Eixample se širokými třídami, které si buržoazie XIX. století postavila, aby žila ve velkém. Vypadá jako středověká brána, a není: postavil se v roce 1946 přesně na místě, kde stála ta skutečná, která vedla k moři a do přístavu pomerančů.
Brána, která se znovu stavěla dvakrát
Skutečná Porta de la Mar byla součástí středověkých hradeb a jednou z dvanácti bran opevnění. Zbořila se v roce 1865 spolu se zbytkem hradeb, aby se město mohlo rozšířit. Osmdesát let pak na tom místě nestálo nic.
V roce 1946 se postavil tento oblouk, dílo městského architekta Javiera Goerlicha, inspirovaný zmizelou bránou, ale pojatý jako památník padlým v občanské válce, s velkým mramorovým křížem uprostřed. Není to archeologická rekonstrukce: je to stavba XX. století v historizujícím jazyce.
A znovu se rozebíral. V roce 1993 si stavba metra vynutila oblouk rozebrat kámen po kameni, očíslovat a uskladnit; o tři roky později se znovu složil na stejném místě jako obří puzzle. Takže památka, která na náměstí vypadá nejstarší, je ta, se kterou se hýbalo nejčastěji.
Hranice mezi dvěma městy
Oblouk označuje městskou proměnu, kterou je cítit fyzicky. Směrem dovnitř se ulice zužují a kroutí: je to středověká síť zděděná po andaluském městě. Směrem ven se Gran Vía Marqués del Turia a ulice Eixample otevírají v pravoúhlé mřížce, s velkými bloky a širokými chodníky.
Valencijský Eixample pochází z konce XIX. a počátku XX. století a soustřeďuje nejlepší buržoazní modernistickou architekturu města: Mercado de Colón, Casa Ferrer, Casa Ortega. Je to oblast, kam většina návštěvníků nevkročí a která vysvětluje, jak žila bohatá Valencie pomerančů.
Protože o tom bylo všechno. Touto branou vycházelo město k přístavu a přístavem odcházely pomeranče: mezi koncem XIX. a polovinou XX. století byl vývoz citrusů hnacím motorem valencijské ekonomiky a právě ten zaplatil tyhle třídy a tyhle domy.
Nenechte si ujít
Není středověká
Postavila se v roce 1946 na místě původní brány, zbořené v roce 1865 spolu s celými hradbami.
Rozebraná kvůli metru
V roce 1993 se rozebrala kámen po kameni a o tři roky později se znovu složila na stejném místě.
Hranice dvou uličních sítí
Za ní středověké uličky; před ní mřížka Eixample. Ta změna je při přechodu znát.
Peníze z pomerančů
Tudy se chodilo do přístavu. Vývoz citrusů zaplatil třídy a modernistické domy naproti.
Jak zapadá do tvé návštěvy Valencie
Leží mezi katedrálou, deset minut směrem dovnitř, a zahradou Turia, která začíná na druhé straně. Je to místo, kudy se přechází ze starého města do Eixample, a také místo, kde začínají nejpříjemnější úseky parku v korytě řeky.
Přímo naproti jsou Jardines de la Glorieta a Parterre, dvě historické zahrady z XIX. století s obrovskými fíkusy s přebujelými kořeny. Patří k nejstinnějším místům v centru a v žádném průvodci se prakticky neobjevují.
A pět minut odsud, uprostřed Eixample, stojí Mercado de Colón: modernistická budova z roku 1916 obnovená jako gastronomický prostor, se železnou a keramickou konstrukcí, která stojí za návštěvu, i když si nic nedáš. Je to nejlepší modernistický kus buržoazní Valencie.
Časté dotazy
A kdo postavil tenhle oblouk?
Podepsal ho Javier Goerlich, městský architekt, který v prvních desetiletích XX. století přestavěl půlku centra Valencie, od náměstí Plaza del Ayuntamiento až po velkou část rozšířeného města. Když mu v letech čtyřicátých zadali tento památník, místo aby vymyslel něco moderního, dal přednost slavnostnímu a klasickému vzhledu, skoro jako u římského vítězného oblouku. Proto tak klame: působí dojmem, že tu stojí staletí, a ve skutečnosti patří k nejmladším dílům celé promenády.
