Velká prosklená kupole, která se klene nad vodními nádržemi a palmami zahrady Turia, jako skleník, který místo rostlin pěstuje hudbu. Palau de la Música se otevřel v roce 1987 a skrývá symfonický sál s varhanami o víc než čtyřech tisících píšťal. Jeho výrazným rysem ale není akustika: je to, že stojí uprostřed parku, v korytě odkloněné řeky, obklopený vodou a lidmi na kolech.
Koncertní sál uprostřed řeky
Abys pochopil, proč stojí právě tady, musíš pochopit Turii. Povodeň v roce 1957 zaplavila Valencii a zanechala desítky mrtvých; řešením bylo odklonit řeku na jih od města a staré koryto nechat prázdné. Původní plán ze šedesátých let byl proměnit ho v městskou dálnici.
Město se proti tomu zvedlo s heslem „el llit del Túria és nostre i el volem verd“, tedy koryto Turie je naše a chceme ho zelené, a vyhrálo. Z koryta se stal devítikilometrový podélný park, který protíná celou Valencii, jedna z nejdelších městských zahrad v Evropě.
Palau de la Música z roku 1987 byl jednou z prvních velkých staveb postavených v tomto parku a podepsal ho José María García de Paredes, architekt specializovaný na koncertní sály: od něj je i Auditorio Nacional v Madridu a Manuel de Falla v Granadě. Muž, který strávil život navrhováním prostorů pro poslech.
Světlo, které se odráží od vody
Vodní nádrže kolem budovy nejsou jen ozdobou. Sklo kupole bylo navrženo tak, aby se světlo odráželo od vody a stoupalo až ke stropu vestibulu, takže uvnitř se po celý den chvěje vodní odlesk. Je to narážka na řeku, která už tudy neteče, a funguje to.
Hlavní sál, Sala Iturbi, má kolem tisíce sedmi set míst a je obvyklým sídlem Orquesta de Valencia. Jeho varhany, instalované v roce 1990, mají přes čtyři tisíce píšťal a patří k největším ve Španělsku.
Upřímná poznámka k jeho stavu: budova měla vážné problémy s údržbou, se zatékáním, kvůli kterému musela být dlouhá období zavřená a střecha se musela předělat. Pokud plánuješ jít na koncert, ověř si předem program a to, jestli je otevřeno.
Nenechte si ujít
Odlesk vody na stropě
Kupole je spočítaná tak, aby se světlo odráželo od nádrží a stoupalo do vestibulu. Řeka, která už tudy neteče.
Koryto, které se nestalo dálnicí
„El llit del Túria és nostre i el volem verd“: město ten zápas vyhrálo a dnes je tu devět kilometrů zahrady.
Čtyři tisíce píšťal
Varhany Sala Iturbi, instalované v roce 1990, patří k největším ve Španělsku.
García de Paredes
Navrhl i Auditorio Nacional v Madridu. Strávil život stavbou sálů pro poslech.
Jak zapadá do tvé návštěvy Valencie
Stojí ve středním úseku zahrady Turia, mezi starým městem a Městem umění. Pokud procházíš park pěšky nebo projíždíš na kole, což je nejlepší program ve Valencii a je zdarma, projdeš kolem něj, aniž bys ho hledal.
Na východ, dvacet minut korytem, je Palau de les Arts a zbytek Města umění; na západ je Parque Gulliver deset minut odsud a Torres de Serranos pětadvacet.
Hlavní atrakcí je sám park: devět kilometrů souvislé zahrady s fotbalovými hřišti, atletickými drahami, tematickými zahradami, vodními nádržemi a cyklostezkou, přes kterou vede osmnáct historických mostů, jež dřív překračovaly vodu. Půjčit si kolo a projet ho celý je to nejlepší, co se dá v tomhle městě udělat za deset eur.
Časté dotazy
A kdo navrhl tenhle skleněný palác?
Podepsal ho José María García de Paredes, architekt, který strávil půl života navrhováním sálů pro poslech hudby: jeho jsou také Národní auditorium v Madridu a auditorium Manuela de Fally v Granadě. Měl velmi jemný sluch pro akustiku a tady chtěl, aby zvuk a světlo vcházely společně. Proto, až půjdeš kolem při západu slunce, pomysli na to, že každá křivka toho skla je promyšlená tak, aby hudba mohla dýchat. Chlapík, který uměl stavět dobré ticho.
