Je malá, skoro jako hračka, a je vklíněná do předmostí mostu do Triany jako kapesní strážce: kupole ze zelené a zlaté keramiky, osmiboká věžička a všude cihly. Capilla del Carmen je první, co uvidí každý, kdo přechází řeku směrem do čtvrti, a funguje přesně tak, jak byla zamýšlena: jako symbolická brána. Postavil ji v roce 1928 Aníbal González, architekt, který krátce předtím podepsal Plaza de España, a následujícího roku zemřel.
Poslední gesto Aníbala Gonzáleze
Aníbal González byl architekt, který určil moderní podobu Sevilly. Jeho dílem je Plaza de España, pavilony na Plaza de América a velká část sevillského regionalismu: režné cihly, azulejos, kované železo a způsob, jak se vrátit k mudéjaru a k baroku, aniž by je kopíroval.
Jeho příběh skončil špatně. Uprostřed neshod a dluhů rezignoval na vedení stavebních prací Iberoamerické výstavy a zemřel v roce 1929 ve dvaapadesáti letech, jen pár týdnů poté, co Výstava konečně otevřela své brány. Uznání, které mu dnes vzdává celé město, se už nedočkal.
Tahle kaple patří k jeho posledním dílům a je možná nejsvobodnější. Bez monumentální zakázky v zádech si dovolil udělat miniaturu: stavbu o sotva několika metrech, která řeší městský problém —vyznačit vstup do čtvrti— keramikou a proporcemi, ne velikostí.
Svatá Justa a Rufina, vytvořené z hlíny
Na lucerně, která kapli korunuje, jsou dvě ženské postavy s věží mezi sebou. Jsou to svatá Justa a svatá Rufina, dvě sestry hrnčířky z římské Sevilly, umučené kolem roku 287, protože odmítly prodat svou keramiku pro pohanskou slavnost a potom rozbily modlu. Jsou to patronky města.
Věž, kterou drží, je Giralda, a v tom je ten ikonografický vtip: tradice praví, že ji obě světice chrání před zemětřeseními, a proto je skoro celá sevillská malba, od Murilla po Goyu, zobrazuje, jak ji podpírají. Umístit je sem, k bráně čtvrti hrnčířů, a navíc je udělat z pálené a glazované hlíny, je dokonale promyšlené mrknutí.
Obejdi kapli pomalu dokola. Keramika mění barvu podle úhlu a denní hodiny: zelená a zlatá glazura se rozzáří jedním způsobem v ranním slunci, když se díváš od mostu, a úplně jinak při západu slunce, kdy světlo přichází od řeky.
Nenechte si ujít
Kupole z keramiky z Triany
Zelená a zlatá, glazovaná, mění barvu podle denní hodiny a podle úhlu pohledu.
Justa a Rufina podpírají Giraldu
Patronky hrnčířky chrání věž před zemětřeseními. A tady jsou navíc samy vytvořené z hlíny.
Podpis Aníbala Gonzáleze
Jedno z jeho posledních děl, rok před jeho smrtí. Sevillský regionalismus v miniatuře.
Brána do Triany
První, co uvidí každý, kdo přejde most: budova vymyšlená tak, aby vyznačila hranici.
Jak zapadá do tvé návštěvy Sevilly
Stojí přímo u paty mostu Isabely II., u vstupu do Triany. Je to první povinná zastávka po přechodu řeky a zároveň ta, kterou člověk nejsnáz přehlédne, protože o dvacet metrů dál se otevírá Plaza del Altozano a pohled sám utíká do čtvrti.
Interiér je drobný a otevírací doba nepravidelná: kaple slouží k bohoslužbám bratrstva a nefunguje jako památka určená k prohlídce. To, co je třeba vidět, je venku, takže nespoléhej na to, že ji najdeš otevřenou.
Padesát metrů odtud máš Castillo de San Jorge pod tržnicí a dál podél řeky Calle Betis. Pokud přijdeš odpoledne, je tenhle roh dobrým místem, kde si počkat, než světlo zeslábne: most, kaple a břeh tvoří nejlepší záběr na vstup do čtvrti.
Časté dotazy
A co ty dvě světice udělaly, že skončily na zvonici?
Vypráví se, že jednoho dne odmítly prodat své hliněné nádobí pro pohanskou slavnost; lidé jim zboží rozbili a ony na oplátku roztříštily na kusy modlu bohyně. Zatkli je a kolem roku 287 zemřely mučednickou smrtí. Tak se ze dvou prostých žen hrnčířského řemesla o staletí později staly symboly Sevilly. Proto je čtvrť hrnčířů cítí tak moc jako své.
A co se stalo s architektem, který ji postavil?
Aníbal González byl velkým architektem tehdejší Sevilly, duší oné Iberoamerické výstavy. Ale skončil špatně: z projektu odstoupil uprostřed sporů a mrzutostí a zůstal téměř bez majetku. Zemřel v roce 1929, ve věku pouhých padesáti dvou let, jen pár týdnů poté, co jeho velké dílo konečně otevřelo brány. Se světem se rozloučil skoro zároveň s městem, o kterém snil. Tahle kaplička patřila k jeho posledním pracím.
