Sto sedmdesát metrů v průměru, půlkruh z cihel a keramiky otevřený jako dvě paže, dvě věže vysoké sedmdesát čtyři metrů na koncích a splavný kanál, který všechno obtéká. Plaza de España je mistrovské dílo Aníbala Gonzáleze a vrcholná stavba andaluského regionalismu, postavená pro Iberoamerickou výstavu roku 1929. Je to také zdaleka nejfotografovanější místo Sevilly a jedno z mála, které obstojí před jakýmkoli očekáváním, ať je sebevyšší.
Objetí směrem k Americe
Tvar není estetický rozmar. Aníbal González navrhl náměstí jako gesto: půlkruh, který se neuzavírá sám do sebe, ale otevírá se ke Guadalquiviru, tedy k řece, po níž po dvě století vyplouvaly a vracely se lodě z Ameriky. Výstava roku 1929 chtěla být smířením s bývalými koloniemi a tahle budova je ta myšlenka převedená do cihel.
Stavba se protáhla na skoro patnáct let, od roku 1914 až do slavnostního otevření v květnu 1929. Rozpočet se vymkl z rukou, González, otrávený spory o náklady, rezignoval na vedení výstavy a vložil do náměstí svou prestiž i velkou část vlastních peněz. Zemřel několik týdnů poté, co ho viděl otevřené, ve dvaapadesáti letech.
Styl je to, čemu se tu říká regionalismus: režné cihly, azulejos z Triany, kované železo a mramor, smíchané s odkazy na mudéjar, gotiku a renesanci. Není to napodobenina minulosti, je to vynález XX. století, který využívá místní materiály a řemesla. Velká část obrazu, který má svět o Seville, se zrodila tady.
Naboo, Káhira a ozvěna podloubí
Film ho využil často a dobře. V Lawrenci z Arábie bylo britským velitelstvím v Káhiře a hlavně královským palácem planety Naboo ve II. epizodě Star Wars, kvůli které sem každý rok přijíždějí tisíce návštěvníků, kteří hledají přesně to místo, odkud se natáčelo.
Vyzkoušej ozvěnu. Pod sloupovou galerií vrací klenba na určitých místech zvuk s překvapivou čistotou; pouliční hudebníci to vědí a stavějí se vždycky na stejná místa. Je to jedna z věcí, které nenajdeš v žádném průvodci a které objevíš, jen když se pomalu procházíš podloubím.
Vyjdi na horní galerii, pokud je otevřená, a projdi půlkruh shora: pohled na celé náměstí s kanálem, mosty a středovou kašnou od Vicenteho Travera je mnohem lepší než zdola. V budovách dnes sídlí úřady, takže přístup do některých částí je omezený.
Nenechte si ujít
Půlkruh otevřený k řece
Neuzavírá se: otevírá se ke Guadalquiviru, tedy k Americe. Tvar je poselství.
Dvě věže vysoké 74 metrů
Po desetiletí nejvyšší ve městě po Giraldě, přidané navzdory názoru půlky výboru.
Naboo a Lawrence z Arábie
Královský palác ze Star Wars a britské velitelství v Káhiře, aniž by se pohnula jediná cihla.
Ozvěna podloubí
Na určitých místech galerie vrací klenba zvuk. Pouliční hudebníci je mají dávno vytipovaná.
Jak zapadá do tvé návštěvy Sevilly
Náměstí leží na okraji Parque de María Luisa, deset minut chůze od Antigua Real Fábrica de Tabacos a dvacet od katedrály přes Jardines de Murillo.
Než odejdeš, projdi si 48 laviček provincií — najdi si tu svou, je to povinný rituál — a sejdi ke kanálu si chvíli zaveslovat: lodičky stojí málo a jsou nejlepší způsob, jak vidět půlkruh zdola.
Nejlepší doba je brzy ráno nebo v posledním odpoledním světle. V letním poledni je náměstí pánev bez stínu: cihly hromadí teplo a není kam se schovat. Jestli jedeš v červenci nebo srpnu, přijď brzy a pak pokračuj do parku, kde stín je.
Časté dotazy
A co se stalo s mužem, který si ho vysnil?
Aníbal González tu nechal život, a skoro doslova. Roky před otevřením odstoupil z funkce ředitele stavby, unavený spory o náklady, a vložil do náměstí svou pověst i velkou část vlastního jmění. Zemřel v roce 1929, sotva pár týdnů poté, co ho viděl otevřené, ve velmi skromných poměrech. Muž, který Seville daroval její nejfotografovanější kout, odešel skoro zruinovaný. Každá fotka, která se tu dnes pořídí, je, aniž bychom to věděli, malou poctou jemu.
Proč zrovna v roce 1929?
Protože se Španělsko chtělo předvést světu hned dvakrát. Téhož roku se konaly současně dvě velké výstavy: tahle, Iberoamerická v Seville, s pohledem k Americe, a Mezinárodní v Barceloně, s pohledem k Evropě. V Barceloně mimochodem vyrostl slavný německý pavilon od Miese van der Rohe, ikona moderní architektury. Dvě města, dvě výstavy, tentýž rok: byla to velká výkladní skříň tehdejšího Španělska, odhodlaného, aby ho bylo vidět.
