U paty půlkruhu Plaza de España, ve stínu, je řada výklenků obložených azulejos: čtyřicet osm, jeden za každou španělskou provincii, v abecedním pořadí od Álavy po Zaragozu. Každý má velký ručně malovaný panel s historickou scénou z té země, mapu s jejími obcemi a znak hlavního města. Je to jedna z největších sbírek azulejos ve Španělsku a místo, kam si půlka země chodí udělat fotku vsedě ve vlastní provincii.
Encyklopedie Španělska v keramice
Každá lavička je ucelený soubor: ústřední panel s historickou scénou —bitva, založení, osobnost, místní událost—, mapa provincie s jejími obcemi a znaky. Vybraná scéna hodně vypovídá o tom, jak se v roce 1929 vyprávěly dějiny Španělska, a projít si je jednu po druhé je zajímavé cvičení samo o sobě.
Azulejos vznikly skoro všechny v Trianě, na druhém břehu řeky, v hrnčířské čtvrti Sevilly už od římských dob. Velké dílny z Triany léta pracovaly na tom, aby náměstí obložily kus po kuse, a tohle dílo bylo poslední velkou zakázkou odvětví, které fungovalo po staletí a které začalo krátce nato uhasínat.
Jsou tu tehdejší španělské provincie, v abecedním pořadí, s jednou výmluvnou nepřítomností: Sevilla nemá lavičku. Vysvětlení je prosté a docela elegantní: Sevilla byla hostitelkou, celou scénou, takže žádný kout nepotřebovala. Je všude a nikde.
Rituál hledání té své
Je to pravděpodobně nejsympatičtější turistická tradice ve městě a funguje stejně pro Španěly i cizince: projdeš řadu a čteš jména, dokud nenajdeš to své, uděláš fotku a pošleš ji do rodinné skupiny. U laviček nejlidnatějších provincií se o víkendech stojí fronta.
Kromě té své si všimni i těch, které mají zvláštnější scény. Jsou tu temné epizody, postavy, na které si dnes nikdo nevzpomene, a tu a tam i dost sporný historický okamžik: byl rok 1929 a výběr udělala komise s kritérii velmi poplatnými své době.
A podívej se na keramiku zblízka. Panely jsou malované ručně na hladkých azulejos, technikou, kterou do Triany přinesl Niculoso Pisano na začátku XVI. století a kterou můžeš vidět v jejích počátcích v kostele Santa Ana. Mezi jedním a druhým jsou čtyři století a technika je úplně stejná.
Nenechte si ujít
Čtyřicet osm výklenků
Od Álavy po Zaragozu, v abecedním pořadí, každý s historickou scénou, mapou a znakem.
Sevilla nemá lavičku
Byla hostitelkou a celou scénou. Je všude a nikde.
Azulejos z Triany
Poslední velká zakázka hrnčířského odvětví se staletou historií na druhém břehu řeky.
Stín galerie
Jediný chladný úsek náměstí v létě. Proto si tu nakonec sedne každý.
Jak zapadá do tvé návštěvy Sevilly
Lavičky jsou na Plaza de España, u zdi, která vede podél paty půlkruhu, a uvidíš je na stejné procházce jako kanál a věže. Projít je všechny trvá asi dvacet minut.
Je to také ta část náměstí, kde je stín, což v létě přestává být detailem: zatímco zbytek areálu se pálí, tady pod galerií a se zády opřenými o azulejos je dobře. Není náhoda, že si lidé sedají právě tam.
Pokud jsi s dětmi, tenhle úsek funguje nejlépe: hledat provincie, počítat znaky a hledat obce na mapách udrží jejich pozornost mnohem déle než jakýkoli architektonický výklad. Potom to lodičky na kanálu dovrší.
Časté dotazy
Kde se vyrobilo tolik a tolik azulejos?
Skoro všechny přepluly řeku z Triany, odjakživa hrnčířské čtvrti Sevilly. Tam, u Guadalquiviru, už po staletí hnětou hlínu a vypalují keramiku v pecích, které voní ohněm a glazurou. Velké dílny z Triany pracovaly v úkolu, aby toto náměstí oblékly kousek po kousku, panel po panelu. Takže když přejedeš rukou po jedné z těchto lavic, dotýkáš se řemesla celých generací keramiků z druhého břehu. Triana je tady, i když ji není vidět.
