Uprostřed Plaza del Dos de Mayo, v samém srdci čtvrti Malasaña, stojí cihlový oblouk, který většina lidí považuje za ozdobu. Není: je to jediný pozůstatek Cuartel de Monteleón, dělostřeleckého parku, kde 2. května 1808 začala válka za nezávislost. Tady dva kapitáni neuposlechli rozkaz neklást odpor, otevřeli brány a rozdali děla mezi sousedy, ženy a kluky, kteří se s tím, co měli, postavili nejmocnější armádě Evropy.
Co se stalo 2. května 1808
Ten pozemek býval zahradou Palacio de Monteleón, rekreačního sídla jednoho šlechtického rodu, skoro na okraji tehdejšího Madridu. Armáda prostor využila a umístila tam svůj dělostřelecký park, daleko od centra ze zřejmých důvodů: kvůli střelnému prachu. Tahle náhoda proměnila panskou zahradu v dějiště bitvy.
Dne 2. května 1808, kdy napoleonská vojska okupovala město a lid povstal na Puerta del Sol, učinili kapitáni Luis Daoíz a Pedro Velarde rozhodnutí, které je stálo život: neuposlechnout rozkaz zůstat v kasárnách. Otevřeli brány Monteleónu, vytáhli děla a rozdali je mezi civilisty, kteří v životě nevystřelili ze zbraně.
Vydrželi celé hodiny. Daoíz padl přímo na místě, prošpikovaný kulkami; Velarde po výstřelu do hrudi. Bylo tu i třetí jméno, na které dějiny skoro zapomněly: poručík Jacinto Ruiz, který těžce raněný dál vydával rozkazy až do konce, přežil ten den, ale ne svá zranění, a zemřel o nějaký čas později daleko od Madridu, bez uznání. Daoíz a Velarde dostali sochy a ulice; Jacinto Ruiz se své sochy na Plaza del Rey dočkal až v roce 1891.
Bitvu prohráli, ale zažehli válku, která změnila Španělsko. Mezi mrtvými toho dne byla Manuela Malasaña, sedmnáctiletá vyšívačka, která nakonec dala jméno celé čtvrti.
Co zbylo dnes
Když kasárna zbořili, měl někdo tolik rozumu, že zachoval vstupní oblouk jako památku. Je to jediné, co zůstalo stát, a dnes vévodí náměstí: skromný cihlový portál, před nímž se tyčí bronzové sochy Daoíze a Velarda, navždy zachycených v plné akci, s mečem nad hlavou.
Ten kontrast je to nejlepší. Kolem pomníku je pískoviště s hrajícími si dětmi, plné terasy, lidé hrající na kytaru a pobíhající psi. Madrid je přesně tohle: tragédie a všední život na stejném metru čtverečním. Nikdo se na oblouk nedívá slavnostně a nejspíš je to ten nejlepší způsob, jak ho uctít.
Pokud chceš vidět, jak se to všechno namalovalo, musíš jít do Museo del Prado. O několik let později Goya zvěčnil oba dny na dvou plátnech, která patří k tomu největšímu ve španělském malířství: „Útok mameluků“, který zachycuje povstání na Puerta del Sol, a „Popravy 3. května“, s tím mužem v bílé košili a s rozpaženýma rukama tváří v tvář bajonetům. Goya nenamaloval ničí vítězství: namaloval strach a vztek obyčejných lidí.
Nenechte si ujít
Cihlový oblouk
Jediné, co zbylo z dělostřeleckých kasáren. Stojí uprostřed náměstí a skoro nikdo neví, co to je.
Daoíz a Velarde v bronzu
Dva kapitáni, kteří neuposlechli, navždy zachycení v plné akci.
Třetí hrdina
Poručík Jacinto Ruiz, který těžce raněný dál velel a na svou sochu musel čekat až do roku 1891.
Goyovy obrazy v Pradu
„Útok mameluků“ a „Popravy 3. května“ vyprávějí, co začalo u této zdi.
Jak zapadá do tvé procházky po čtvrti Malasaña
Oblouk stojí přesně uprostřed Plaza del Dos de Mayo, která je srdcem čtvrti Malasaña a přirozeným výchozím bodem každé procházky po ní. Odtud vycházejí ulice Palma, ulice Espíritu Santo s nástěnnými malbami a ulice Manuela Malasaña a za deset minut dojdeš na ulici Fuencarral a k hranici s Chuecou.
Dne 2. května, ve svátek Comunidad de Madrid, se náměstí zaplní vzpomínkovými akcemi, hudbou a sousedskou atmosférou: je to nejlepší den v roce, kdy ho vidět, i když také nejrušnější. Jindy je nejlepší chvíle v neděli v poledne, v hodinu vermutu.
Trasa Viavoy s názvem Malasaña a La Movida začíná právě tady a vypráví o dvou vzpourách čtvrti — té z roku 1808 a té z osmdesátých let —, zatímco jdeš, s místní průvodkyní v uchu. Máš ji staženou a začneš, kdy chceš.
Časté dotazy
Bojovali tady opravdu jen ti dva kapitáni?
Bylo tu třetí jméno, na které dějiny skoro zapomněly: poručík Jacinto Ruiz. Těžce raněný ten den až do konce dál vydával rozkazy a den přežil… ale zranění ne: zemřel o nějaký čas později, daleko od Madridu, aniž by se dočkal uznání své odvahy. Daoíz a Velarde dostali sochy a ulice; Jacinto Ruiz se své sochy na Plaza del Rey dočkal až v roce 1891. Ráda si na něj vzpomenu, protože v každém velkém hrdinském činu je vždycky hrdina, kterého skoro nikdo nejmenuje.
Namaloval to všechno někdo?
Goya, a jak. O několik let později zvěčnil ty dva dny na dvou plátnech, která dnes patří k tomu největšímu v Pradu: útok mameluků na Puerta del Sol a popravy za svítání následujícího dne, s tím mužem v bílé košili a s rozpřaženýma rukama proti bajonetům. Nenamaloval ničí vítězství: namaloval strach a vztek obyčejných lidí. Až je uvidíš v Pradu, vzpomeň si, že všechno začalo tady, u této zdi.
