Museo del Prado je největší obrazárna Španělska a jedna z nejvýznamnějších na světě: pod jednou střechou soustřeďuje nejlepší sbírku evropské malby, s díly Velázqueze, Goyi, El Greca, Tiziana nebo Hieronyma Bosche. Sídlí v klasicistní budově na Paseo del Prado, v srdci takzvaného madridského „trojúhelníku umění“, a je nezbytnou zastávkou každé cesty do Madridu. Nevznikl nákupem obrazů, ale z toho, co španělští králové po staletí shromáždili, a to ho odlišuje od kteréhokoli jiného muzea na planetě.
Trocha historie
Budovu navrhl architekt Juan de Villanueva na zakázku Karla III., ale nevznikla jako muzeum umění: původně v ní měl sídlit Přírodovědný kabinet, v rámci velkého osvícenského plánu, který chtěl Paseo del Prado zaplnit vědou, zahradami a fontánami. Napoleonské války ji těžce poškodily — francouzská vojska ji dokonce používala jako kasárna a roztavila olovo ze střechy na kulky — a na její definitivní určení se muselo čekat až do vlády Ferdinanda VII.
Prado se otevřelo jako muzeum v listopadu 1819 a zpočátku to byla skromná záležitost: pověsilo se jen pár set obrazů a přístup byl velmi omezený. Trvalo desítky let, než se z něj stalo velké muzeum otevřené všem, jakým je dnes. Na rozdíl od jiných velkých obrazáren nevzniklo nákupem děl, ale ze sbírek, které španělská monarchie po staletí shromažďovala: proto jeho španělská, vlámská a italská malba nemá nikde jinde konkurenci.
Málo známá epizoda: za občanské války se nejcennější díla, aby byla chráněná před bombardováním, odvezla z Madridu nákladními auty a cestovala přes půl Evropy až do Ženevy. „Las meninas“ projely Španělskem srolované s nesmírnou péčí. To, co dnes visí tak poklidně, před necelým stoletím utíkalo po silnicích před válkou.
Muzeum od té doby hodně vyrostlo. Přístavba Rafaela Monea, otevřená v roce 2007, začlenila ambit kláštera Jerónimos a přidala sály pro dočasné výstavy; a celý komplex je od roku 2021 součástí „Krajiny světla“, první kulturní krajiny Madridu zapsané na seznam světového dědictví UNESCO.
Co vidět v Museo del Prado
Sbírka je tak obrovská, že je dobré vejít s jasnou představou, co hledat: vidět všechno při jedné návštěvě je nemožné a kdo to zkusí, odchází vyčerpaný. Tohle jsou díla, která si skoro nikdo nechce nechat ujít a kvůli kterým se vyplatí stát frontu.
Pokud ti zbude čas, přidej na seznam „Rytíře s rukou na prsou“ od El Greca, „Rodinu Karla IV.“ od Goyi, „Snímání z kříže“ od van der Weydena a „Tři Grácie“ od Rubense. A nenech si ujít „2. květen“ a „Popravy 3. května“, dvě plátna, na nichž Goya zachytil madridské povstání roku 1808, které začalo v Cuartel de Monteleón v Malasaña.
Údaj, který spoustu lidí překvapí: to, co visí v sálech, je jen část toho, co muzeum opatruje. Tisíce děl spí v depozitářích nebo jsou zapůjčené do jiných muzeí a budov po celém Španělsku, čemuž se říká „rozptýlené Prado“. Mohl by ses sem vrátit desetkrát a pořád objevovat obrazy, které jsi nikdy neviděl.
Nenechte si ujít
„Las meninas“ od Velázqueze
Nejslavnější dílo muzea a jeden z vrcholů světové malby.
„Černé malby“ od Goyi
Čtrnáct ponurých výjevů, které Goya maloval přímo na zdi vlastního domu, bez zakázky a jen pro sebe.
„Zahrada pozemských rozkoší“ od Bosche
Nejzáhadnější triptych Prada, plný nemožných detailů.
Tizianové Filipa II.
Velká benátská plátna, která shromáždil král zamilovaný do italské malby.
Jak ho navštívit bez stresu
Základní vstupné je kolem 15 € a poslední dvě hodiny otevírací doby každý den je vstup zdarma, s pořádnými frontami: jestli půjdeš v tuhle dobu, postav se do fronty o půl hodiny dřív. Na to podstatné počítej s dobrými dvěma hodinami a se třemi nebo čtyřmi, pokud chceš jít víc do hloubky. O některých svátcích je otevírací doba kratší, takže si vždycky předem ověř oficiální web.
Praktické tipy, které ušetří čas: vejdi branou Jerónimos, tou z Moneovy přístavby, kde bývá kratší fronta než u Velázquezovy; batohy a deštníky nech v šatně, která je zdarma; a začni v hlavním patře, kde je většina Velázqueze a vlámské malby. Existuje také kombinovaná vstupenka do tří muzeí Paseo del Arte, která se vyplatí, pokud chceš navštívit všechna.
Než vejdeš, všimni si velkých bronzových dveří na Velázquezově průčelí: jsou poměrně nové, osadily se v roce 2007 a jsou na nich vyryté výjevy z dějin španělského umění. Skoro všichni kolem nich spěchají, aniž by se na ně podívali.
Jak to zapadá do tvé návštěvy Madridu
Prado je vrcholem Paseo del Arte, kulturní osy, která vede dolů po Paseo del Prado a dá se projít pěšky za jeden den. Pár minut odsud je Museo Thyssen-Bornemisza, které doplňuje to, co Pradu chybí, a Museo Reina Sofía, kde visí Picassova Guernica. Naproti najdeš Fuente de Neptuno a o kus výš Plaza de Cibeles s vyhlídkou Palacio de Cibeles.
Za muzeem, přes ulici, se otevírá park Parque del Retiro: Estanque Grande a Palacio de Cristal jsou ten nejlepší možný odpočinek po dvou hodinách malby. A u jižního východu je Cuesta de Moyano se stánky s antikvariátními knihami, otevřenými každý den v roce od roku 1925.
Jestli ho nechceš procházet na vlastní pěst, pěší trasa Viavoy s názvem Paseo del Arte a El Retiro tě provede celou osou a vlastním tempem ti vypráví příběh každé zastávky, hlasem místní průvodkyně, bez skupiny a bez připojení.
Časté dotazy
Byly Goyovy černé malby odjakživa obrazy?
Ne, a tohle je jeden z nejpůsobivějších příběhů muzea. Goya, už starý, hluchý a zahořklý, je namaloval přímo na zdi svého domu na okraji Madridu, Quinta del Sordo, bez objednávky a bez úmyslu je prodat: byly jen pro něj. Desítky let po jeho smrti je ze zdi sňali a s obrovskou péčí přenesli na plátno, aby je mohli přivézt sem. To, co vidíš viset, byly nejdřív zdi osamělého muže.
Odkdy je Prado muzeem?
Své brány otevřelo v listopadu 1819 a na začátku to byla skromná věc: vystavovalo se jen pár set obrazů a přístup byl velmi omezený. Trvalo desítky let, než se stalo velkým muzeem otevřeným všem, jakým je dnes. Až vstoupíš, pomysli na to, že máš přes dvě stě let zpoždění… a i tak máš času tak akorát, abys všechno viděl.
Vidíme jen část toho, co Prado uchovává?
Spousta lidí odtud odchází vyčerpaná v domnění, že viděla všechno, a ani zdaleka. Prado opatruje tisíce a tisíce děl a v sálech visí sotva část; zbytek spí v depozitářích nebo je rozptýlený, zapůjčený jiným muzeím a budovám po celém Španělsku, čemuž se říká „rozptýlené Prado“. Mohl by ses sem vrátit desetkrát a pořád objevovat obrazy, které jsi nikdy neviděl.
