Jdeš mezi stromy Retira, les se rozestoupí a uvidíš ho: celý palác ze skla, průhledný, zrcadlící se v jezírku s kachnami a občas i s černými labutěmi. Pro spoustu lidí je to nejkrásnější kout Madridu a těžko jim odporovat. Co skoro nikdo neví, je, že nevznikl jako romantický rozmar ani jako taneční sál, ale jako obrovský skleník, kde se vystavovaly tropické rostliny přivezené z druhého konce světa.
Skleník pro koloniální výstavu
Palacio de Cristal postavil architekt Ricardo Velázquez Bosco v roce 1887 pro Všeobecnou výstavu Filipínských ostrovů, tehdy španělské kolonie. Jeho účel byl čistě praktický: udržet v teple tropické rostliny přivezené ze souostroví, jako světelná klec pro dovezený prales. Jezírko s malou jeskyní a umělým vodopádem sloužilo k ochlazování a zvlhčování vzduchu.
Inspirace přišla z Londýna: z Crystal Palace, toho obrovského pavilonu ze železa a skla, který oslnil na velké výstavě roku 1851 a rozšířil po celé Evropě módu stavět ze skla. Půl Evropy chtělo svůj vlastní skleněný palác; Madrid ten svůj nechal plout nad jezírkem, a tam pořád vyhrává.
A teď přichází nepříjemná stránka tolika krásy. Na tu výstavu roku 1887 se nepřivezly jen rostliny: přivezli i lidi, muže a ženy z ostrovů, aby je „vystavovali“, jak žijí v napodobené vesnici, jako součást kulis. Několik z nich onemocnělo v madridské zimě a někteří tu zemřeli, strašně daleko od domova. Je dobré to vědět, když se na tuhle budovu díváš: za tak zářivým sklem se skrývá hodně temný příběh.
Co je k vidění dnes a kdy jít
Dnes uvnitř nejsou rostliny, ale instalace současného umění, které se mění každých pár měsíců a které připravuje Museo Reina Sofía. Mnohé si hrají se světlem a s průhledností samotné budovy a některé byly nezapomenutelné. Vstup je zdarma a prostor se dá projít za deset minut.
Ať je prázdný, nebo plný, to, co opravdu stojí za cestu, je architektura: kopule ze železa a skla nad půdorysem řeckého kříže, kovová žebra a keramika Daniela Zuloagy, která zdobí vnější vlysy, detail, kterého si skoro nikdo nevšimne. A hlavně odraz: v určitých hodinách tvoří palác a jeho obraz na vodě jediný krystal, rozpůlený hladinou jezírka.
Nejlepší doba je ve všední den v půl dopoledni nebo pozdě odpoledne: v poledne, a hlavně o víkendech, je schodiště u vchodu nekonečnou frontou na fotky. Na podzim, se žlutým listím a nízkou mlhou, je celek nejkrásnější. A v zimě brzy ráno, s jinovatkou, tu není skoro nikdo.
Sto metrů odsud postavil stejný architekt Palacio de Velázquez z cihel a keramiky, kde se také konají výstavy zdarma a kudy chodí mnohem méně lidí.
Nenechte si ujít
Odraz v jezírku
V určitých hodinách tvoří palác a jeho obraz jediný krystal, rozpůlený hladinou.
Zuloagova keramika
Vnější vlysy zdobí keramika Daniela Zuloagy: skoro nikdo si jich nevšimne.
Instalace muzea Reina Sofía
Současné umění, které se mění každých pár měsíců, se vstupem zdarma.
Palacio de Velázquez
Sto metrů odsud, od stejného architekta, z cihel a keramiky, a s mnohem méně lidmi.
Jak to zapadá do tvé návštěvy Retira
Palacio de Cristal leží v jižní polovině parku, asi deset minut pěšky od Estanque Grande a jeho kolonády Alfonse XII. Dobrá trasa vchází u Puerta de Alcalá, vede dolů k rybníku, pokračuje k Palacio de Cristal a vychází po Cuesta de Moyano se stánky s antikvariátními knihami, už na začátku Paseo del Arte.
Nedaleko je také socha Padlého anděla, Ángel Caído, jedna z mála na světě, které jsou věnované ďáblovi, a stojí — podle cedulky v okolí — v nadmořské výšce 666 metrů. Ta náhoda je příliš dobrá na to, aby ses tam nezašel podívat.
Celý park byl až do roku 1868 soukromou zahradou králů a v roce 2021 zapsalo UNESCO celek Retira a Paseo del Prado na seznam světového dědictví pod názvem „Krajina světla“. Trasa Viavoy s názvem Paseo del Arte a El Retiro propojuje tři velká muzea s tímto parkem a místní průvodkyně ti ji vypráví tvým tempem.
Časté dotazy
Čím se inspirovali pro tento skleněný palác?
Svým starším bratrem z Londýna: Crystal Palace, tím obrovským pavilonem ze železa a skla, který oslnil na velké výstavě v roce 1851 a v celé Evropě udělal módu ze stavění ze skla. Ten madridský je, v malém a v krásném, ozvěnou té horečky. Půlka Evropy chtěla svůj vlastní skleněný palác; my jsme ho nechali plout nad jezírkem a tam pořád vítězí.
Co přesně se na té výstavě vystavovalo?
Tady přichází nepříjemná stránka vší té krásy. Na Filipínskou výstavu z roku 1887 nepřivezli jen rostliny: přivezli i lidi, muže a ženy z ostrovů, aby je „vystavovali“, jak žijí ve znovu vytvořené vesnici, jako by byli součástí kulis. Několik z nich onemocnělo v madridské zimě a někteří tu zemřeli, strašně daleko od domova. Za tímhle tak zářivým sklem se skrývá velmi temný příběh.
