Její věž je pravděpodobně nejkrásnější z mudéjarských věží Zaragozy: osmiboká, z cihel, s plochami proplétání a glazované keramiky, které pokrývají celý dřík, a se zakončením, které ji korunuje, aniž by narušilo rytmus. Vévodí čtvrti starého města, která si uchovala středověkou uliční síť prakticky nedotčenou.
Cihla jako jazyk
Aragonský mudéjar se zrodil z materiálového omezení: v údolí Ebra nejsou poblíž lomy na dobrý kámen, a tak stavitelé (alarifes) — stavební mistři andaluské tradice, kteří po křesťanském dobytí pracovali dál — vyvinuli úplný dekorativní jazyk založený na cihle.
Technika spočívá v tom, že se kusy kladou do reliéfu, vystupují z roviny zdi, takže šikmé světlo vytváří stín a s ním i kresbu. K tomu se přidávají zelené a bílé glazované obkladačky vsazené do mezer. Celého efektu se dosahuje nejlevnějším materiálem, jaký existuje.
Na této věži je vidět několik ploch s různými motivy: kosočtverce, osmicípé proplétání, slepé obloučky a vlysy, navrstvené v po sobě jdoucích pásech, jak stoupáš vzhůru. Je to prakticky katalog repertoáru aragonského mudéjaru na jediném dříku.
Čtvrť, která ji obklopuje
La Magdalena je jednou z nejstarších čtvrtí starého města a uchovává si středověkou uliční síť: úzké ulice, zalomení, malá náměstí a tkáň, která kontrastuje s monumentálním měřítkem Plaza del Pilar, vzdálené pět minut.
Je to také čtvrť s nejživější alternativní scénou ve městě, s malými podniky, pouličním uměním na štítových zdech, knihkupectvími a mladým, univerzitním obyvatelstvem. Právě tato směs středověké uliční sítě a současné atmosféry dělá procházku čtvrtí zajímavou.
Ve stejné čtvrti je Museo del Teatro de Caesaraugusta, největší římský pozůstatek ve městě, který se objevil v roce 1972 právě pod těmito bloky domů. Překrývání vrstev — římské, mudéjarské, středověké, dnešní — vnímáš, když ujdeš pár metrů.
Nenechte si ujít
Kresba vzniká stínem
Cihla se klade do reliéfu, aby šikmé světlo vytvořilo motiv. Proto se věž v poledne zploští.
Katalog na jediném dříku
Kosočtverce, osmicípé proplétání, slepé obloučky a vlysy navrstvené v pásech: skoro celý repertoár aragonského mudéjaru.
Zrodila se z omezení
V údolí Ebra není dobrý kámen, a tak stavitelé (alarifes) vytvořili prvotřídní architekturu z nejlevnějšího materiálu.
Čtvrť si uchovala uliční síť
Úzké středověké ulice a malá náměstí, s alternativní scénou a pouličním uměním. Kontrastuje s měřítkem El Pilar.
Jak zapadá do tvé návštěvy Zaragozy
Je na východním konci historického centra, pět minut od Plaza del Pilar a dvě od římského divadla. Je to nejpříjemnější část centra na procházku bez památek kolem.
Interiér má velmi omezenou otevírací dobu vázanou na bohoslužby a snadno ho najdeš zavřený, takže návštěva je v praxi zvenku: obejít věž, podívat se na ni z náměstí a jít dál. Stojí za to přijít za šikmého světla, kdy je kresba cihel čitelná.
Spolu s kostelem San Pablo na opačném konci starého města tvoří dvojici mudéjarských věží, které ve městě nesmíš vynechat. Jen ta u San Pablo je světovým dědictvím a obě většina návštěvníků přehlédne.
Časté dotazy
Co znamená to slovo, mudéjar?
Je to nádherné a trochu smutné arabské slovo: mudayyan, které znamená zhruba „ten, komu je dovoleno zůstat“, ochočený. Tak se říkalo muslimům, kteří po křesťanském dobytí zůstali žít tady a zachovali si svou víru a zvyky. A hlavně své řemeslo, protože nikdo nestavěl z cihel jako oni. Křesťanští páni u nich objednávali kostely a oni je pokrývali geometrií mešit. Celé toto umění se zrodilo z toho zvláštního soužití: křesťanské věže postavené rukama, které se modlily jinak.
Proč z cihel, a ne z kamene?
Z čistě zeměpisných důvodů, a v tom je ta genialita. V údolí Ebra nejsou po ruce dobré kamenné lomy, ale hlíny na cihly je tu k zbláznění. Takže to, co by jinde bylo znamením chudoby, se tady proměnilo v umění: stavitelé alarifes se naučili hrát si s cihlou, jako by to byla krajka, skládali ji na tisíc způsobů, aby světlo kreslilo stíny, a oblékali ji do glazované keramiky, aby jí dali barvu. Proměnit nejskromnější materiál ve šperk: to je mudéjar v jedné větě.
