Průčelí z bílých křivek, starobylých písmen a markýzy z jiné doby tě zastaví na místě u severní brány Lavapiés: je to Cine Doré, modernistický klenot čtvrti a sídlo Filmoteca Española. Neuvidíš tu nejnovější komerční premiéru, ale klasický film, němé snímky s živým klavírem a restaurované kopie za téměř symbolickou cenu. Je to pravděpodobně nejlepší kulturní poměr ceny a kvality v Madridu a jedna z mála modernistických budov, které přežily ve městě, jež zbouralo příliš mnoho krásných věcí.
Od „paláce slunečnicových semínek“ k Filmotéce
Doré se otevřelo jako kino na začátku XX. století a dnešní průčelí dostalo ve dvacátých letech, dílo architekta Críspula Mora Cabezy, v tom pozdním modernismu měkkých a elegantních linií, který v Madridu nezanechal skoro žádnou stopu. Uvnitř si ve vestibulu uchovává původní obklady a vitráže, takže představení začíná dřív, než si sedneš.
Zpočátku to bylo velmi levné čtvrťové kino, kam lidé chodili trávit odpoledne a během filmu louskali slunečnicová semínka po hrstech. S podlahou pokrytou slupkami si vysloužilo laskavou přezdívku „palác slunečnicových semínek“. Ten kontrast je rozkošný: zvenku vypadalo jako prvotřídní divadlo a uvnitř mělo nejlidovější a nejhlučnější publikum v Madridu.
V roce 1963 skončilo jako komerční kino a léta stálo prázdné, napůl v troskách, s demoličním krumpáčem hrozivě blízko, jako tolik krásných budov tehdejšího Madridu. Zachránila ho radnice, která ho koupila v roce 1982, a po pečlivé restauraci se v roce 1989 znovu otevřelo jako hlavní sál Filmoteca Española. To, co dnes vidíš, je přeživší: mohlo z něj skončit parkoviště.
Co se tu dá vidět (a za kolik)
Filmoteca Española je národní filmový archiv a její program v Doré je nepřetržitý cyklus retrospektiv režisérů, klasického světového filmu, znovuobjevených španělských filmů a projekcí němých filmů s živým hudebním doprovodem. Mění se každý týden a vychází v měsíčním programu, který si můžeš vyzvednout přímo u pokladny.
Cena je už léta téměř stejná a pohybuje se kolem 3 € za jednotlivou vstupenku, s permanentkami na více představení ještě levnějšími. Není tu popcorn ani reklama: filmy začínají přesně na čas a promítají se v původním znění s titulky. Pro filmového fanouška je to poutní místo; pro každého cestovatele nepřekonatelný plán na deštivé odpoledne.
Budova má navíc knihkupectví specializované na film a kavárnu s terasou, která v létě funguje jako sál pod širým nebem, s nočními projekcemi na střeše. Ta letní terasa je jedním z tajemství, na která Madriďané přicházejí celá léta.
Nenechte si ujít
Modernistické průčelí
Bílé křivky, dobová písmena a markýza: z toho mála modernistického, co v Madridu přežívá.
Původní vestibul
Obklady a vitráže z dvacátých let, u kterých se skoro nikdo nezastaví, než vejde do sálu.
Němý film s živým klavírem
Jeden z poznávacích znaků Filmotéky: projekce s hudbou hranou přímo v sále.
Letní terasa
Kino pod širým nebem na střeše, jeden z nejlépe střežených nočních tipů v centru.
Jak zapadá do tvé procházky po Lavapiés
Doré označuje severní hranici Lavapiés, kousek od náměstí Antón Martín a jeho tržnice. Odtud se celá čtvrť svažuje dolů: za tři minuty dojdeš do Calle de Argumosa a k jejím terasám; za deset na Plaza de Lavapiés; a dál na jih k Mercado de San Fernando, k La Tabacalera a k La Casa Encendida.
Je také velmi blízko Paseo del Arte: Museo Reina Sofía je sedm minut pěšky, takže se dá spojit dopoledne u obrazu Guernica s odpolednem klasického filmu, aniž bys jel metrem. Ostatně velmi madridská kombinace.
Před cestou si ověř program, protože projekce jsou v poledne, odpoledne i večer a ty dobré se vyprodají. A pokud chceš kontext čtvrti — corraly, tabákové dělnice, původ jména Lavapiés —, trasa Viavoy s názvem Multikulturní Lavapiés začíná právě u této brány a odtud schází dolů s místní průvodkyní v uchu.
Časté dotazy
Proč se mu říkalo „palác slunečnicových semínek“?
Protože v prvních letech to bylo velmi levné čtvrťové kino a lidé sem chodili trávit odpoledne a během filmu louskali slunečnicová semínka po hrstech. S podlahou pokrytou slupkami si vysloužilo láskyplnou přezdívku „palác slunečnicových semínek“. Ten kontrast je úžasný: zvenku vypadalo jako vznešené divadlo a uvnitř sedělo to nejlidovější a nejhlučnější publikum Madridu a řehtalo se smíchy. Čisté Lavapiés od první minuty.
Bylo kino blízko tomu, aby úplně zmizelo?
Ano, a stojí dodnes skoro zázrakem. Jako komerční kino zavřelo v roce 1963 a léta zůstalo prázdné, napůl v troskách, s krumpáčem bourací čety velmi nablízku, jako tolik krásných budov tehdejšího Madridu. Nakonec ho zachránila radnice, která ho koupila v roce 1982; po pečlivé rekonstrukci se znovu otevřelo v roce 1989 jako sál Filmoteca. Takže to, co vidíš, je přeživší: mohlo z něj být parkoviště.
