Velká valladolidská křižovatka, kam ústí naráz pět ulic a uprostřed zurčí voda ve fontáně. Ne vždy se tak jmenovala: po staletí to byla Puerta del Campo, výjezd z města do volné krajiny, a stávalo tu popraviště.
Puerta del Campo
Tudy při svých návštěvách vjížděli do města králové, konaly se tu vojenské přehlídky a také, bez příkras, se tu veřejně popravovali odsouzení. To všechno se odehrálo pod těmito dlaždicemi.
Tato dvojí úloha — slavnostní brána a místo popravy — byla ve městech starého režimu pravidlem: hlavní vstup sloužil jak k přivítání krále, tak k předvádění trestu, a obojí bylo poselstvím moci.
Dnešní jméno pochází od Josého Zorrilly, romantického básníka, který se narodil ve Valladolidu v roce 1817 a napsal Dona Juana Tenoria, kterého půlka Španělska dodnes recituje každý rok na Dušičky. Když v roce 1893 zemřel, město toto náměstí přejmenovalo.
A v tom je ta ironie: Zorrilla napsal Dona Juana Tenoria za pouhých pár týdnů, někdy kolem roku 1844, a prodal práva svému nakladateli za pár drobných. Hra se stala divadelním fenoménem, který dodnes plní sály, a jemu z toho nekápla ani koruna.
Socha vytvořená podle posmrtné masky
Bronzovou sochu, která na náměstí dominuje, s recitujícím básníkem a papírem v ruce, vytvořil sochař Aurelio Carretero a odhalena byla v roce 1900.
A tady je detail, který skoro nikdo nezná: aby trefil podobu, vycházel Carretero z masky, která byla básníkovi sejmuta po smrti, té formy jeho už mrtvé tváře. Proto je obličej tak skutečný.
Zorrilla slavný za života byl: v roce 1889 ho v Granadě, uvnitř Alhambry, slavnostně korunovali na národního básníka, s vavřínovým věncem a se vší myslitelnou pompou, což byla ve Španělsku skoro bezprecedentní pocta. Smutný je ten kontrast: zahrnutý poctami a pořád bez peněz.
Fontána, která uprostřed bublá, byla instalována v roce 1999 a skrývá tajemství: pod ní je obrovské parkoviště, vyhloubené o několik let později.
Nenechte si ujít
Bývala to Puerta del Campo
Výjezd z města. Tudy vjížděli králové a tady stávalo popraviště.
Jméno patří básníkovi
José Zorrilla, narozený ve Valladolidu v roce 1817, autor Dona Juana Tenoria.
Prodal Dona Juana za pár drobných
Napsal ho za pár týdnů v roce 1844 a postoupil práva. Z toho úspěchu nikdy nic nedostal.
Tvář je podle posmrtné formy
Carretero vycházel z masky, která byla básníkovi sejmuta po smrti. Proto je tak skutečná.
Jak zapadá do tvé návštěvy Valladolidu
Je to uzel města: tady se setkávají Campo Grande, Acera de Recoletos a ulice, které vedou do historického centra a na Plaza Mayor.
Zastávka zabere deset až patnáct minut. Je to náměstí s velkým provozem, takže při přecházení buď opatrný.
Odsud začíná trasa Valladolidem XIX. století: park, Acera s honosnými průčelími a jezdecká akademie Academia de Caballería.
Časté dotazy
A s tím Donem Juanem zbohatl?
Ale kdepak, a to je ta škoda. Zorrilla napsal Dona Juana Tenoria za pouhých pár týdnů, někdy kolem roku 1844, a práva prodal svému nakladateli za pár šupů. Hra se stala divadelním fenoménem, který dodnes plní celé sály, ale k němu z té slávy nedorazila ani koruna. Sám si na to se škodolibým humorem stěžoval ve svých pamětech: stvořil největší úspěch španělského divadla a zemřel, aniž by viděl jediný halíř.
Byl slavný už za života?
To se ví. V roce 1889 ho slavnostně korunovali na národního básníka v Granadě, v Alhambře, s vavřínovým věncem a se vší okázalostí, jakou si lze představit, pocta ve Španělsku skoro bez obdoby. To krásné, a také to smutné, je ten kontrast: navenek zahrnutý poctami a uvnitř vždycky s penězi na kahánku. Byl posledním velkým romantickým básníkem, tím, který recitoval zpaměti a rozplakal celá divadla prostých lidí.
