Zvenku je to červená cihla, střídmost a štítová zvonice rýsující se proti nebi: průčelí, které nic neslibuje. Uvnitř je jeden z nejucelenějších barokních souborů Sevilly a nejlepší místo ve městě, kde pochopit, čím bylo sevillské XVII. století, kdy to bylo nejbohatší město Evropy a malíři pracovali od kusu. Byl založen v roce 1675 jako domov pro staré kněze bez prostředků —ony venerables ze jména— a dnes v něm sídlí Centro Velázquez.
Dům pro staré kněze
Iniciátorem byl Justino de Neve, kanovník katedrály, zámožný muž a jeden z velkých mecenášů své doby. Stavbu postavili Juan Domínguez a především Leonardo de Figueroa, hlava rodu, který určil podobu sevillského baroka: režné cihly, azulejos, štuk a velmi místní způsob, jak dělat architekturu z levných materiálů a s ohromným řemeslným umem.
Ústřední nádvoří je nejdůmyslnější kus. Je zapuštěné, s fontánou na dně jakési stupňovité mísy, a není to rozmar: zachycuje dešťovou vodu a soustřeďuje ji, což není maličkost ve městě, které půl roku nevidí mrak. Tvar nádvoří je doslova hydraulický systém.
Instituce fungovala jako kněžský domov hluboko do XX. století. Od roku 1991 ji spravuje Fundación Focus, která soubor zrestaurovala a otevřela jako kulturní prostor, a to vysvětluje, proč se dnes dá vejít do budovy vymyšlené tak, aby nepřijímala nikoho.
Co vidět uvnitř
Nejpůsobivější je kostel. Klenby vymalovali Juan de Valdés Leal a jeho syn Lucas Valdés a sakristie je cvičením v barokním iluzionismu: kupole namalovaná v perspektivě, která jako by zvedala strop o několik metrů. Postav se na přesné místo vyznačené na podlaze, abys viděl, jak to funguje; odkudkoli jinud se efekt rozpadne.
Centro Velázquez zabírá horní sály a shromažďuje díla sevillského malíře a jeho okruhu. Kus, který nadace koupila v roce 2007 a který obletěl svět, je jeho „Santa Rufina“, hrnčířka z Triany, z níž se stala svatá patronka města, namalovaná ještě mladým Velázquezem. Vidět ji tady, pět set metrů od místa, kde se narodil, má něco do sebe.
Chybí naopak to, co by mělo být středem domu: Inmaculada de los Venerables, Neposkvrněná, kterou Murillo namaloval na objednávku Justina de Neve přímo pro tuto budovu. Maršál Soult si ji během francouzské okupace odvezl jako kořist a dnes visí v Museo del Prado. Sál, kde bývala, tu pořád je, i s prázdným místem.
Nenechte si ujít
Zapuštěné nádvoří
S fontánou na dně stupňovité mísy. Není to estetika: je to zachycování dešťové vody.
Sakristie Valdése Leala
Kupole namalovaná v perspektivě, která funguje jen z přesného místa vyznačeného na podlaze.
Velázquezova „Santa Rufina“
Hrnčířka z Triany, z níž se stala světice, namalovaná mladým Velázquezem, pět set metrů od jeho domu.
Prázdné místo po Neposkvrněné
Murillo ji namaloval pro tento dům. Soult ji odvezl a dnes je v Pradu; zeď tu pořád je.
Jak zapadá do tvé návštěvy Sevilly
Je uprostřed čtvrti Barrio de Santa Cruz, minutu od Plaza de Doña Elvira a pět minut od katedrály. Je to prohlídka interiéru, která nejlépe doplní procházku čtvrtí, a bývá prázdná, i když se venku v uličkách nedá hnout.
Pokud tě zajímá Valdés Leal, povinným pokračováním je Hospital de la Santa Caridad, deset minut odtud, kde visí jeho dvě velká plátna o smrti a marnosti. Obě barokní nemocnice, viděné v jeden den, vyprávějí tentýž příběh ze dvou protichůdných povah.
Počítej s dobrou hodinou. A nevynechej monumentální schodiště ani druhé nádvoří: většina lidí vejde, podívá se na kostel a odejde, a přijde tak právě o tu část, která vysvětluje, jak tu v roce 1700 žil kněz na odpočinku.
Časté dotazy
Má to něco společného s Murillem?
A hodně. Kanovník, který stavbu prosadil, byl velkým přítelem a ochráncem Murilla a objednal u malíře několik pláten pro tento dům. Nejslavnější je Neposkvrněná, které se dnes říká „de los Venerables“. Říkám „dnes“ s lítostí, protože během francouzské okupace si maršál Soult tu a další obrazy odvezl jako kořist; ta Neposkvrněná skončila v Museo del Prado, kde je dodnes. Tady zůstalo prázdné místo a příběh.
A jakého Velázqueze je možné vidět uvnitř?
Centro Velázquez uchovává klenoty nejsvětovějšího ze Sevillanů. Nejproslulejší je jeho „Svatá Rufina“, sevillská světice a hrnčířka, kterou nadace pečující o dům koupila v roce 2007 za rekordní částku pro španělský obraz. Vidět ho tady, ve městě, kde se Velázquez narodil a naučil se malovat, ti způsobí husí kůži. Je to jedna z těch věcí, které samy o sobě ospravedlní vstup těmi střídmými cihlovými dveřmi.
Kdo byl malířem klenby?
Juan de Valdés Leal, jeden z velikánů sevillského baroka, proslulý zálibou v dramatickém, a dokonce v morbidním. Jeho jsou v nedalekém Hospital de la Caridad ty dva strašlivé obrazy o smrti a marnosti, ze kterých se tají dech. Tady se svým synem Lucasem naplnil klenby barvou. Byl rubem Murilla: kde jeden dával něhu a pouliční děti, druhý dával kosti a pravdu.
