Průčelí z kamene a azulejos se dvěma velkými panely z modré keramiky, které vypadají jako kázání pověšená na zdi. Za ním je nejpůsobivější a nejnepříjemnější kostel Sevilly: stavba ze XVII. století postavená proto, aby návštěvníkovi celou silou baroka připomněla, že zemře. Postavil ji Miguel de Mañara, šlechtic, který svůj život radikálně obrátil, a dodnes funguje jako to, čím byla: domov pro staré lidi bez prostředků, který spravuje totéž bratrstvo, i tři a půl století poté.
Miguel de Mañara a bratrstvo, které pohřbívá mrtvé
Bratrstvo Hermandad de la Santa Caridad existovalo od XV. století s konkrétním a dost nevděčným posláním: sbírat těla utonulých v řece a popravených a pohřbívat je. Nikdo jiný to nedělal. Když do něj Mañara v roce 1662 po ovdovění vstoupil, znovu ho založil, obdařil ho svým jměním a přidal k němu nemocnici pro opuštěné chudáky.
Legenda praví, že se obrátil poté, co viděl ulicí procházet vlastní pohřeb. Doložená skutečnost je střízlivější: bohatý a světácký muž, který ve třiceti čtyřech letech přišel o ženu a zbytek života zasvětil nemocným. Jeho epitaf, který si můžeš přečíst u vchodu do kostela, napsal on sám a stojí v něm, že tam leží kosti nejhoršího člověka, jaký kdy na světě byl.
Budova vyrostla zčásti na Reales Atarazanas, středověkých loděnicích, které dal u řeky postavit Alfons X. Ty gotické lodě jsou pořád vedle, pod úrovní ulice, a jsou dalším ze skrytých prostorů Sevilly, které se teprve teď obnovují.
Nejtvrdší program španělského baroka
Kostel svatého Jiří je vymyšlený jako cesta s dějem. U vchodu visí dvě plátna Juana de Valdés Leal: In ictu oculi, kde Smrt jedním fouknutím zhasíná svíci života a šlape přitom po korunách a mitrách, a Finis gloriae mundi, kde biskup a rytíř hnijí ve svých rakvích. Vypráví se, že Murillo o tom druhém řekl, že se na něj musí člověk dívat s ucpaným nosem.
A pak, když postupuješ k oltáři, se tón úplně změní: velká Murillova plátna o skutcích milosrdenství —Mojžíš, který dává vytrysknout vodě ze skály, a Rozmnožení chlebů a ryb— jsou stále na svém místě, obrovská, zářivá, přesně tam, kam je malíř umístil. To pořadí je záměrné: nejdřív smrt, potom milosrdenství jako jediné východisko.
Na hlavním oltáři celou myšlenku dovršuje retabl s Ukládáním do hrobu, který vyřezal Pedro Roldán. Tento soubor byl označen za nejlepší dochovaný příklad barokního ikonografického programu pojatého jako celek, a důvod je prostý: nikdy nebyl rozebrán.
Nenechte si ujít
In ictu oculi
Smrt zhasíná svíci života a šlape po korunách a mitrách. Valdés Leal bez jakékoli jemnosti.
Murillova plátna na svém místě
Dvě obrovská plátna o skutcích milosrdenství, přesně tam, kam je malíř pověsil.
Mañarův epitaf
Napsal si ho sám: tady leží kosti nejhoršího člověka, jaký kdy na světě byl.
Loděnice Atarazanas Alfonse X.
Středověké loděnice, na kterých nemocnice vyrostla, jsou pořád hned vedle, pod ulicí.
Jak zapadá do tvé návštěvy Sevilly
Je v ulici Temprado, ve čtvrti El Arenal, pět minut od Torre del Oro a tři minuty od Plaza de Toros de la Real Maestranza. Je to prohlídka interiéru v téhle oblasti a nejpodceňovanější v celém centru: spousta lidí jde kolem cestou k řece, aniž by věděla, co je uvnitř.
Pokud tě zaujal Valdés Leal, přirozeným doplňkem je Hospital de los Venerables v Santa Cruz, kde maloval klenby. Dvě barokní nemocnice viděné v jeden den vysvětlí sevillské XVII. století lépe než kterékoli muzeum.
Počítej se čtyřiceti pěti minutami. A měj na paměti, že bratrstvo je stále činné: vnitřní nádvoří hledí k domovu pro staré lidi, který tu přímo na místě provozují, takže některé části jsou zavřené a je dobré ztišit hlas. Není to muzeum, je to dům v provozu.
Časté dotazy
Je pravda, že Mañara inspiroval mýtus o Donu Juanovi?
Tak se to vypráví a tady to bereme skoro jako fakt, i když historie trochu podvádí. Postava svůdce už se objevovala v divadlech dřív, než se Mañara proslavil, takže nemohl být prvním Donem Juanem. Ale jeho legenda, šlechtic sukničkář a prostopášník, který se náhle obrátí, tak dobře zapadala, že je lidé slili v jednoho, a o staletí později z té atmosféry čerpal Zorrilla pro svého Tenoria. Skutečný hříšník propůjčující tvář hříšníkovi z fikce.
Existuje to bratrstvo ještě dnes?
Ano, a tohle mě dojímá nejvíc: Hermandad de la Santa Caridad, bratrstvo Svaté lásky, nezůstalo jen v knihách. Více než tři a půl století po Mañarovi stále žije a dál dělá totéž, co chtěl on: pečovat o ty, o které nikdo nepečuje. Dnes tu uvnitř provozuje domov pro seniory bez prostředků. Jinými slovy, za těmi strašlivými obrazy o smrti dodnes tepe život lidí, kteří se starají o jiné lidi. Mañarovo dílo není muzeum: stále funguje.
