Klidná zelená voda, houpající se stěžně, vůně soli a to světlo, které se odráží a všechno vybělí. Port Vell je brána, kterou Barcelona po staletí hleděla do Středomoří, a také nejlepší příklad přeměny, kterou město samo sobě dopřálo pro rok 1992: tam, kde se dnes procházíš, byly sklady, železniční koleje a městská dálnice, která oddělovala centrum od moře.
Město, které žilo zády k vodě
Zní to divně, ale je to doslova: po velkou část XX. století se Barcelonan z centra nemohl dostat k moři procházkou. Mezi městem a vodou byla bariéra nákladních mol, skladišť, dílen a železniční trať a pobřeží bylo uzavřenou průmyslovou zónou.
Ještě předtím, před dvěma sty lety, tu ani nebyl přístav v moderním smyslu: byly tu bažiny, bahnité pláže a rybářské chatrče. Všechna půda, po které se tu dnes chodí, byla získána z moře postupným navážením v průběhu XVIII., XIX. a XX. století.
Mola se jmenovala podle nákladu: Moll de la Fusta je dřevěné molo, kde se vykládaly kmeny a prkna; bylo tu i uhelné molo a rybí molo. Každé mělo svůj cech, svůj rytmus a svou typickou špínu, a ta slovní zásoba přežila zánik řemesla.
Operace roku 1992
Olympijské hry byly záminkou pro městskou přestavbu, která čekala desítky let: doprava se dala pod zem, sklady se zbouraly, otevřela se promenáda a postavila se Rambla de Mar, ta zvlněná dřevěná lávka, která vede přes přístavní bazén a otevírá se, aby propustila lodě.
Výsledek je sporný, s argumenty pro i proti. Město získalo souvislé veřejné nábřeží dlouhé několik kilometrů, ze kterého dnes žije půlka Barcelony; jeho historický přístav ztratil skoro všechen přístavní charakter, nahrazený nákupním centrem, akváriem a kotvišti velkých jachet.
Co ale přežilo, je úhel pohledu. Z Moll de la Fusta, s pohledem na druhou stranu, je nejlepší perspektiva na přímořskou frontu města: Palau de Mar, střechy Barcelonety a v pozadí Torre del Rellotge nad rybářským molem.
Nenechte si ujít
Moll de la Fusta
Dřevěné molo. Každé molo neslo jméno podle toho, co se na něm vykládalo.
Rambla de Mar
Zvlněná dřevěná lávka, která se otevírá, aby propustila lodě. Přímé dítě roku 1992.
Tohle všechno byly bažiny
Půda, po které chodíš, byla získána z moře postupným navážením během tří století.
Gotické Drassanes
Loděnice ze XIII. století, kde se stavěly galéry. Dnes Museu Marítim, a skoro prázdné.
Jak to zapadá do tvé návštěvy Barcelony
Leží na konci La Rambla, vedle Mirador de Colom, a spojuje historické centrum s Barcelonetou rovinatou procházkou na patnáct minut. Je to šev mezi dvěma polovinami návštěvy.
Poznámka ke golondrinas, vyhlídkovým lodím, které vyplouvají z mola: mají dvě trasy, krátkou přes vjezd do přístavu a dlouhou až do Port Olímpic. Krátká je levná a je jediným způsobem, jak vidět město z vody, tak, jak ho po staletí viděli ti, kdo do něj připlouvali.
A nejzajímavější budova v okolí není na vodě, ale naproti: Drassanes Reials, středověké loděnice ze XIII. století, s gotickými kamennými halami, kde se stavěly galéry Aragonské koruny. Sídlí v nich Museu Marítim a patří k tomu nejpůsobivějšímu a nejméně navštěvovanému v Barceloně.
Časté dotazy
Proč se jmenuje Moll de la Fusta?
Fusta znamená katalánsky dřevo a tohle molo se tak jmenuje, protože se tu vykládaly kmeny a prkna, které připlouvaly lodí. Každé molo mělo své řemeslo: uhelné, rybí, dřevěné... Po desetiletí tu byl shon jeřábů a přístavních dělníků, oddělený od města dálnicí přilepenou k vodě. Odstranili ji před o něco víc než třiceti lety, a teprve tehdy jsme se my Barcelonští mohli znovu přiblížit k vlastnímu moři.
A ten sloup se sochou tam vzadu?
To je pomník Kolumbovi, postavený na konci Ramblas s pohledem na moře. Vztyčili ho na konci XIX. století, aby připomínal, že Kolumbus po návratu z Ameriky byl v Barceloně přijat Katolickými králi. A tady je vtip, který děláme my místní: říká se, že ukazuje k Americe, ale když sleduješ jeho prst, míří spíš do Středomoří, k jeho rodnému Janovu. Ať si každý udělá vlastní závěr.
