Stojí za hradbami, na svahu vrchu monte da Almáciga, kde se kamenné město dívá do zeleně. Podle tradice ho založil svatý Dominik Guzmán ve XIII. století a v XVII. století byl přestavěn. Od roku 1977 tu nežijí mniši, ale sídlí tu Museo do Pobo Galego, a ukrývá dvě věci, které samy o sobě ospravedlní výstup: nemožné schodiště a panteon, kde odpočívá Rosalía de Castro.
Trojité točité schodiště
Je to nejfotografovanější obraz budovy a jeden z nejúžasnějších kousků barokního inženýrství ve Španělsku. Tři nezávislá točitá schodiště vsazená do téhož válcového prostoru, která stoupají ve spirále, aniž by se kdy zkřížila a aniž by se v jakémkoli bodě dotkla.
Každé začíná na jiném místě a ústí do jiného patra budovy, takže tři lidé mohou stoupat současně, aniž by se viděli nebo potkali. Původní logika byla funkční — oddělit provozní cesty uvnitř kláštera —, ale výsledek je čistá virtuozita.
Podepsal ho Domingo de Andrade, narozený kolem roku 1639, stavitel katedrály a autor také Berenguely, hodinové věže. Andrade byl stejně dobrý matematik jako umělec: dokonce napsal pojednání o geometrii aplikované ve stavitelství, a toto schodiště je jeho praktickým důkazem.
Panteon a muzeum jedné země
V jedné z kaplí kláštera je Panteón de Galegos Ilustres a jeho ústředním kusem je hrob Rosalíe de Castro, matky galicijské literatury. Zemřela v Padrónu v roce 1885 a o šest let později se celá země zmobilizovala, aby sem přenesla její ostatky s pohřbem téměř státním; panteon vznikl právě proto, aby ji přijal.
Spolu s ní tu leží Castelao — lékař, kreslíř a otec politického galicijství, jehož ostatky se z exilu v Buenos Aires mohly vrátit až v roce 1984 —, sochař Asorey a kartograf Domingo Fontán. V praxi je to národní panteon Galicie.
Zbytek budovy zabírá Museo do Pobo Galego, s polním nářadím, čluny, tkalcovskými stavy, keramikou a dudami, které vysvětlují, jak se v této zemi žilo ještě nedávno. Je to národopisné muzeum nejvyšší úrovně a jedno z nejpoctivějších ve Španělsku.
Nenechte si ujít
Tři schodiště, která se nedotýkají
Tři nezávislé spirály v témže prostoru, každá s vlastním začátkem a cílem. Nikdo se s nikým nepotká.
Andrade, matematik
Autor napsal pojednání o geometrii aplikované ve stavitelství. Toto schodiště je jeho praktickým důkazem.
Panteon Galicie
Rosalía de Castro, Castelao, Asorey a Domingo Fontán. Vznikl v roce 1891, aby přijal ostatky Rosalíe.
Park Bonaval
Bývalý hřbitov a zahrada kláštera, obnovené Álvarem Sizou se začleněnými hroby.
Jak zapadá do tvé návštěvy Santiaga
Je deset minut od starého města, když vystoupáš od Porta do Camiño, v oblasti s velmi malým turistickým tlakem. Hned vedle stojí CGAC od Álvara Sizy a mezi nimi se rozkládá park Bonaval.
Ten park zabírá bývalý hřbitov a zahradu kláštera a je jedním z nejosobitějších prostorů města: kamenné terasy, duby, staré hroby začleněné do návrhu a výhledy na střechy. Obnovil ho sám Siza spolu s Isabel Aguirre.
Počítej s hodinou a půl na muzeum, panteon a schodiště. A přijď s časovou rezervou, protože spojení s CGAC a parkem je nejlepší dopoledne v Santiagu mimo osu katedrály.
Časté dotazy
Kdo byl Domingo de Andrade?
Génius galicijského baroka, narozený kolem roku 1639. Byl stavitelem katedrály a jeho dílem je také Berenguela, ta hodinová věž, kterou slyšíš odbíjet hodiny nad Obradoirem. Nejvíc mě fascinuje, že byl stejně dobrý matematik jako umělec: dokonce napsal celé pojednání o přednostech a vznešenosti architektury, což bylo u kameníka jeho doby nesmírně vzácné. Muž, který o kameni přemýšlel stejně jako ho tesal.
Proč je tu pohřbená Rosalía de Castro?
Protože se Galicie rozhodla udělat z ní svůj symbol. Zemřela v Padrónu v roce 1885 a o šest let později, v roce 1891, se celá země zmobilizovala, aby její ostatky přivezla do Santiaga s pohřbem skoro státním; tento panteon vznikl právě proto, aby ji přijal. Svými „Cantares Gallegos“, napsanými galicijsky, když se to skoro nikdo neodvažoval, zažehla Rexurdimento, znovuzrození našeho jazyka a naší kultury. Proto je pro mnohé z nás přijít sem jako navštívit matku.
A Castelao, jak se dostal až sem?
S Castelaem je ten příběh ještě dojemnější. Byl lékařem, kreslířem a velkým otcem politického galicijství; napsal „Sempre en Galiza“, skoro bibli galicijských nacionalistů. Zemřel v exilu v Buenos Aires v roce 1950, na útěku před diktaturou, a jeho ostatky se mohly vrátit domů až v roce 1984, už v demokracii. Ten návrat byl pro zemi obrovským dnem. To, že odpočívá tady, vedle ní, má v sobě hodně ze smíření.
