Obyvatelé Málagy jí říkají La Manquita, jednoruká, a říkají to s láskou, ne s posměchem. Ze dvou plánovaných věží byla postavena jen jedna, ta na levé straně, která se zvedá do výšky osmdesáti čtyř metrů a je vidět z půlky města. Druhá zůstala ve výšce prvního patra, useknutá nastojato, se základem stejně silným a stejně připraveným jako její dvojče. Je to katedrála, která se už dvě stě let chlubí právě tím, co jí chybí.
Dvě stě padesát let stavby a tři slohy
Začala se stavět v roce 1528 na místě staré hlavní mešity a nikdy nebyla prohlášena za dokončenou: práce se definitivně zastavily v roce 1782, s druhou věží napůl hotovou a s nedokončeným průčelím. Dvě a půl století stavby zanechají stopu, a tady se čtou zdola nahoru: základy a půdorys gotického původu, plně renesanční tělo a závěrečný portál už barokní.
Všechno sjednocuje výška. Klenby hlavní lodi dosahují kolem čtyřiceti metrů a všechny tři lodě mají téměř stejnou výšku, halové řešení, které v Andalusii není obvyklé. Výsledkem je obrovská světelná schránka, velmi vertikální, se zlatavým kamenem, který mění barvu, jak postupuje odpoledne.
Chór je část, kterou nejvíc lidí vynechá, a ta, u které se nejvíc vyplatí zastavit: chórové lavice vyřezal Pedro de Mena v polovině XVII. století, s asi čtyřiceti postavami světců z cedrového a mahagonového dřeva. De Mena je velký sochař malažského baroka a pracoval tu horečně celé roky. Podívej se zblízka na ruce a na záhyby tunik.
Věž, která nebyla postavena
Verze, kterou si v Málaze vyprávějí po generace, je krásná: peníze vybrané na dokončení druhé věže byly odkloněny na pomoc nezávislosti Spojených států, v době, kdy rodák z Málagy Bernardo de Gálvez bojoval na druhé straně Atlantiku. Je to skvělý příběh a stojí za to ho vyprávět, ale je třeba brát ho s rezervou.
Dokumenty, které se postupně zveřejňují, spíš naznačují, že ty peníze skončily ve stavbě cest v samotné provincii, což je mnohem méně hrdinské. Ať je to jak chce, ověřitelné je to co vždycky: došly peníze a stavba se zastavila. To, že si město raději ponechalo hrdinskou verzi, vypovídá o Málaze dost.
A kdo vystoupá nahoru, dostane odměnu. Můžeš projít střechou chrámu a kráčet nad klenbami, což je možné právě proto, že nikdy nebyla postavena plánovaná sedlová střecha: nahoře je velká plochá terasa, ze které jediným pohledem obsáhneš přístav, Alcazabu i hrad Gibralfaro.
Nenechte si ujít
Nedokončená věž
Začíná stejně silná jako její dvojče: všechno bylo naplánované. Chyběly peníze, ne plány.
Chórové lavice od Pedra de Meny
Asi čtyřicet postav z cedru a mahagonu, vyřezaných v polovině XVII. století velkým sochařem malažského baroka.
Procházka po střechách
Chodí se po klenbách, protože plánovaná střecha nikdy nebyla postavena. Nejlepší výhled na centrum.
Tři lodě ve stejné výšce
Halový půdorys, v Andalusii neobvyklý, který z interiéru dělá velmi vertikální světelnou schránku.
Jak zapadá do tvé návštěvy Málagy
Stojí přesně uprostřed města, dvě minuty od ulice Marqués de Larios a pět od vchodu do Alcazaby, takže bez námahy zapadne do jakékoli pěší trasy. Plaza del Obispo před průčelím je nejlepší místo, odkud ji uvidíš celou, a odpoledne je tam stín.
Než vejdeš, obejdi budovu dokola. Na severní straně je Puerta de las Cadenas a Patio de los Naranjos, nádvoří s pomerančovníky, což je to, co přežilo z nádvoří pro rituální omývání v dřívější mešitě, a na jižní straně dobře vynikne kontrast mezi dokončenou věží a pahýlem té druhé.
Počítej zhruba se čtyřiceti minutami na interiér a s dalšími třiceti, pokud vystoupáš na střechu, která se rezervuje zvlášť a chodí se na ni v časových blocích. Výstup vede po úzkých točitých schodech a není pro každého, ale je to zdaleka to nejlepší z celé návštěvy.
Časté dotazy
Ví se, kdo ji navrhl?
První plány se připisují Diegu de Siloé, témuž géniovi, který postavil katedrálu v Granadě, a na stavbě pak v průběhu dvou století pracovalo několik mistrů. Proto žádná ruka nevládne docela: každá generace zanechala svůj podpis v kameni. Průčelí, které vidíš, už barokní, patří k tomu, co přibylo jako poslední, a vděčí se za ně především Antoniu Ramosovi, v XVIII. století.
A ty obrovské varhany uvnitř?
Ach, to je klenot, který spousta lidí přehlédne. Jsou to dvoje barokní varhany, dvojčata, jedny naproti druhým, postavené v XVIII. století a dohromady s tisíci píšťal. Zvláštní je, že stále znějí: byly restaurovány a dodnes se na ně hraje při koncertech, což je u tak starých varhan nesmírně vzácné. Pokud na nějaký narazíš, zůstaň: celá loď se promění v hudební nástroj.
Komu je zasvěcena?
Vtělení Páně, la Encarnación; proto se celým jménem jmenuje katedrála de la Encarnación. A není to náhoda: když Katoličtí králové v roce 1487 dobyli Málagu, zasvětili starou hlavní mešitu tomuto tajemství a jméno zůstalo, i když o staletí později na jejím místě vyrostl tento nový chrám. Tenká nit, která spojuje zmizelou mešitu s katedrálou, na kterou se dnes díváš.
