Na těchto molech na konci března 1939 čekaly tisíce republikánů celé dny na loď, která by je odvezla do exilu. Připlula jen jedna: Stanbrook, stará anglická uhelná loď, jejíž kapitán se rozhodl neuposlechnout rozkazy a naložit všechny lidi, kteří se vešli. Je to nejtvrdší a nejkrásnější příběh města.
Poslední město, které padlo
Alicante bylo posledním velkým městem republiky, které padlo. Zatímco zbytek Španělska už byl obsazený, tady se ještě vzdorovalo, a do tohoto přístavu se hnali všichni, kdo prchali: přicházeli z půlky Španělska jen s tím, co měli na sobě, s dětmi v náručí, a doufali, že se nalodí dřív, než dorazí vojska.
Jenže lodě nepřijížděly. Mocnosti, které mohly zorganizovat evakuaci, to neudělaly, a tisíce lidí se celé dny tísnily na těchto molech, bez jídla, bez spánku, s očima upřenýma k obzoru v očekávání plachty.
28. března se objevil Stanbrook, britská uhelná loď. Její kapitán, Velšan Archibald Dickson, se rozhodl naložit tolik lidí, kolik jen mohl, navzdory opačným rozkazům. Té noci vyplul s 2638 lidmi namačkanými až v uhelném podpalubí a loď byla tak ponořená, že to vypadalo, že jde ke dnu.
Ti, kdo zůstali, a kapitán
Byla to poslední loď, které se podařilo vyplout. Ty, kdo zůstali na břehu, desítky tisíc lidí, pochytali a odvedli do improvizovaných táborů. Nejsmutněji proslul jeden na okraji města, pod mandloněmi, kde lidé týdny trpěli hladem a žízní pod širým nebem.
Ten tábor vstoupil do literatury díky Maxu Aubovi, který mu věnoval román s názvem právě Campo de los almendros, Mandloňový tábor. Na jeho stránkách je hlad, strach a důstojnost lidí uvězněných před branami moře, které už nestihli přeplout.
Stanbrook doplul do Oranu, v tehdy francouzském Alžírsku, ale tím odysea neskončila: úřady nedovolily cestujícím vystoupit a držely je skoro měsíc namačkané na lodi v přístavu, v hladu a horku, s pohledem na zemi, na kterou nesměli vkročit.
A je tu jeden detail, který příběh uzavírá. Dickson zemřel o několik měsíců později, když jeho loď potopila ponorka i s celou posádkou. Když zpráva dorazila do exilových táborů, uprchlíci, které zachránil, za něj drželi minutu ticha.
Nenechte si ujít
2638 lidí na uhelné lodi
Stanbrook vyplul 28. března 1939 tak naložený, že to vypadalo, že jde ke dnu. Byl poslední.
Kapitán neuposlechl
Velšan Archibald Dickson se rozhodl naložit všechny, kdo se vešli, navzdory opačným rozkazům.
Mandloňový tábor
Ty, kdo zůstali na břehu, natlačili pod mandloně. Max Aub tomu věnoval román.
Minuta ticha
Dickson zemřel o několik měsíců později, torpédován. Uprchlíci, které zachránil, za něj drželi minutu ticha.
Jak to zapadá do tvé návštěvy Alicante
Molo je v přístavu, hned za Explanadou, a dnes je to plně využívaná přístavní zóna. Stojí tu pamětní monument, který tu událost připomíná, i když trvalo desítky let, než byl umístěn.
Je to zastávka na pět minut a není tu nic monumentálního k vidění: je tu jen úsek klidné vody. Její zajímavost je právě v tom kontrastu mezi banalitou toho, co vidíš, a rozsahem toho, co se tu stalo.
Doplňují ji dvě další místa ve městě spojená se stejným příběhem: náměstí Plaza del 25 de Mayo a tržnice Mercado Central, dějiště bombardování v roce 1938, a býčí aréna, která také sloužila jako zajatecký tábor.
Časté dotazy
Kam Stanbrook všechny ty lidi odvezl?
Do Oránu, na pobřeží Alžírska, tehdy francouzského. Ale odysea vyplutím neskončila. Když dorazili, úřady je nenechaly vystoupit: ty dva tisíce a něco lidí drželi skoro měsíc namačkané na lodi, v přístavu v Oránu, o hladu a v horku, s výhledem na zemi, na kterou nesměli vkročit. Potom mnohé z nich poslali do pracovních táborů v poušti. Útěk ke svobodě byl pro ně jen další podobou zajetí.
Vyprávěl někdo, co se v tom táboře prožívalo?
Ano, a proto se nezapomnělo. Ten zajatecký tábor pod mandlovníky zůstal navždy v literatuře díky spisovateli Maxu Aubovi, který mu věnoval román s názvem právě takovým, „Campo de los almendros“, Tábor mandlovníků. Na jeho stránkách zachytil hlad, strach i důstojnost lidí uvězněných na prahu exilu. Je to jedna z těch knih, díky kterým zevnitř pochopíš to, co už tady není vidět. Jestli někdy budeš chtít do těch dnů nahlédnout, přečti si ji.
Proč se tísnili tady a neutíkali jinudy?
Protože Alicante bylo posledním velkým městem, které padlo. Zatímco zbytek Španělska už byl obsazený, tady republika stále vzdorovala, a sem se hrnul každý, kdo utíkal. Byla to Francova italská vojska, kdo do města vstoupil a dobyl ho, jen pár dní předtím, než byla válka oficiálně prohlášena za skončenou. Proto bylo toto molo skoro posledním svobodným koutem celého konfliktu.
